Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Robert B. Parker

Robert B. Parker

Papírová panenka

1.

Jednoho velmi pěkného zářijového dne se v mé kanceláři posadil muž v obleku a harvardské kravatě. Tvrdil, že by se rád o mně něco dozvěděl a najal mě.

„Studoval jste někde?“ zeptal se. Bylo mu tak kolem padesátky. Vysoký, hranatý muž s červenou tváří. V ruce držel na stroji psaný papír a pročítal ho půlenými brýlemi.

„Ano. To nikdy neuškodí,“ odpověděl jsem. „Neměl jsem původně v úmyslu živit se jako detektiv.“

„Chodil jsem na Harvard. Vy jste prý hrál na vysoké fotbal…“

Přikývl jsem. Rád bych viděl trochu zájmu, ale bylo mu to jedno.

„Byl jste také profesionální boxer.“

Znovu jsem přitakal.

„Bojoval jste v Koreji. Byl jste důstojník?“

„Ne.“

„Škoda. Potom jste dělal u policie.“

Opět kývnutí.

„Tam jste měl nějaké potíže, propustili vás. Mohl byste k tomu, prosím vás, něco dodat?“

„Jsem důvěryhodný, loajální a užitečný, ale mám problémy s poslušností.“

Tripp se chabě usmál. „Nehledám skauta,“ podotkl.

„Další klad,“ poznamenal jsem.

„Tedy,“ pokračoval Tripp, „nadporučík Quirk tvrdil, že byste sice mohl být nepříjemný, ale nejste nespolehlivý.“

„Vždycky mě obdivoval,“ řekl jsem.

„Zdáte se nezávislý,“ usmál se Tripp. „Chápu to, měl jsem taky takové chvíle: Správný muž musí být nekonformní.“

Povzbudivě jsem přikývl. „Víte, kdo to řekl?“ zeptal se. Znovu kývnutí.

Nakonec nevydržel: „Kdo tedy?“

„Emerson.“

„Správně.“

„Skončil jste?“ zajímal jsem se.

Tripp ke mně v omluvném gestu naklonil hlavu. „Promiň asi vypadám sebevědomě, ale chci jenom vědět, na čem jsem.“

Pokrčil jsem rameny.

„Nemáš právo soudit člověka,“ citoval jsem, „pokud zrovna popadne sekeru.“

Otřásl se a trhl rameny, jako by se chtěl zbavit blechy. „Takže.“ Odmlčel se. „Myslím, že na to budete stačit.“

Pokusil jsem se vypadat potěšeně. Chvíli skrze mne zíral z okna a pomalu se nadechl. „Znáte Olivii Nelsonovou?“ zeptal se.

„Tu ženu, kterou před pár měsíci zavraždili na Luisburgském náměstí?“ Přikývl.

„Užívala své rodné jméno,“ dodal. „Byla to má žena.“

„Je mi líto,“ řekl jsem.

„Díky.“

Na moment jsme se ponořili do chmurného mlčení.

„Policie vyčerpala všechny své možnosti,“ vysvětloval Tripp. Uzavřeli případ s tím, že byla nejspíš obětí náhodného násilí, vrah nezanechal žádné stopy a pravděpodobně ho nechytí, pokud znovu nezaútočí.“

„Nesouhlasíte?“ zeptal jsem se.

„Chci ho vidět za mřížemi,“ řekl Tripp ostře.

„A chcete, abych ho tam dostal já.“

„Ano… nadporučík Quirk navrhl vás, když se oficiálně nespělo k žádnému pokroku.“

„Takže, naše role jsou jasné,“ zhodnotil jsem. „Dostanu ho pro vás. Ale trest není moje věc.“

„Věřím v systém,“ vysvětlil mi. „Když ho dokážete najít, jsem si jistý, že soud ho potrestá.“

Zamumlal jsem.

„Jste skeptický k soudům?“ zeptal se.

„Jsem skeptický k většině věcí,“ odpověděl jsem. „Dělá teď někdo na tom případu?“

„Ano, jeden mladý detektiv.“

„Jak se jmenuje?“

„Farrell. Detektiv Farrell. Nemůžu říct, že jsem s ním naprosto spokojen.“

„Proč?“

„No, je mladý. Doufal jsem v někoho staršího.“

Přikývl jsem. Mohl jsem leccos dodat.

„A další drobnost – nevím, nepřipadá mi jako typický policejní detektiv.“

Čekal jsem. Tripp to nijak nerozváděl, a tak jsem nenaléhal. Určitě se s ním setkám a sám se rozhodnu, nakolik typický policajt to je.

„Máte o vraždě nějaké teorie?“ zeptal jsem se.

„Ani jednu. Nedokážu si představit, kdo by si mohl přát její smrt. Musel to být blázen.“

„Dobře, promluvím si nejdřív s policií, abych věděl alespoň to, co oni.“

„Takže to berete?“

„Jasně!“ souhlasil jsem.

Pak jsme trochu mluvili o mém honoráři a o záloze. Neměl proti ní námitek – já taky ne.

„Je tady jedna věc, o které byste měl vědět,“ řekl jsem. „Když jednou začnu, jdu za tím bez ohledu, kam mě to zavede. Znamená to, že se budu hodně ptát a budu klást hodně otázek také vašim přátelům a příbuzným. Lidem se většinou nelíbí, když jim zasahuju do soukromí, ale vy musíte hned na začátku vědět, že jste si mě najal právě kvůli tomu.“

„Rozumím,“ odpověděl Tripp. „Dám vám vědět, kdybyste zašel příliš daleko.“

„Můžete mě upozornit,“ namítl jsem. „Ale nic tím nezměníte. Stojím si za svým, dokud nejsem hotov.“

„Budete pracovat pro mě, pane Spensere!“

„Ano, a taky můžete za své peníze očekávat, že budu pracovat na vašem případu a nebudu vás podvádět a nebudu vám lhát. Ale nemůžete mi diktovat, co mám dělat. Pokud na to nejste ochoten přistoupit, nemá smysl spolu uzavírat obchod.“

Trippovi se to nelíbilo. Přesto však vyndal šekovou knížku a položil ji na hranu mého stolu. Pak vytáhl z náprsní kapsy plnicí pero.

„Když potřebuji operaci,“ dodal, „nebudu, chirurgovi radit, jak operovat.“

„Hezký příklad,“ podotkl jsem.

Přikývl a důstojně mi vypsal pěkný velký šek. Šek, který můžete v bance hrdě předložit, což jsem – poté co Tripp odešel – hned udělal.

2.

„Praštil ji velkým kladivem,“ vysvětloval Quirk. „Takovým s dlouhým topůrkem, co ti z ruky udělá pořádnou páku, takže hřebík stopadesátku zatlučeš na dvakrát. Dostala aspoň pět ran.“

Quirk byl oblečen do šedého tvídového saka se slabým levandulovým proužkem. Měl modrou oxfordskou košili a světle růžovou vlněnou kravatu doplněnou tmavěmodrým kapesníčkem v klopě.

Zatímco mluvil, srovnával věci na svém stole. Ujišťoval se, že nikde nic nepřečnívá a vše leží na správném místě. Nebylo toho moc: telefon, žlutě proužkovaná podložka patřičné velikosti, průhledné pero s černou špičkou a plastiková krychle s fotkami jeho ženy a dětí – čerpal z nich energii. Krychle se musela přesně krýt se zadní hranou stolu. Nepřemýšlel o svých pohybech. Dělal je automaticky, když myslel na něco jiného.

„Nechal ho na místě činu.“

„Anebo nechala,“ podotkl jsem.

Quirk posunul fotky o desetinu centimetru. Měl velké a tučné ruce s pěstěnými nehty. Vypadaly jako ruce chirurga.

„No jo,“ řekl Quirk. „Emancipace. Mohla to být i ženská. Ale pokud byla, musela být silná. On nebo ona určitě drželi kladivo až na konci, aby nabralo pořádnou váhu. Zrovna jako bys zatloukal hřebík. Zlámali jí většinu lebečních kostí.“

„Jenom na hlavě?“

„Jo,“ odpověděl Quirk. „To jsem taky nemohl pochopit. Když se nějakej pitomec zblázní a tímhle kladivem napadne náhodnou oběť, proč měl tak jasnej cíl? Jenom hlavu. S jedinou výjimkou -vypadá to, že se jednou netrefil a pohmoždil jí levý rameno.“

„Skoro se to zdá předem naplánovaný,“ přemýšlel jsem. „Když jdeš někoho zabít kladivem, nebudeš ztrácet čas mlácením do těla.“

„Já vím,“ řekl Quirk. Jeho ruce teď byly naprosto klidné, jedna spočívala na druhé. „Taky nás to trápilo. Ale to pokaždý, když jde o vraždu. Vždyť to znáš. Jsou tam vždycky věci, se kterýma nepočítáš, něco co nesedí přesně. Případy vraždy nejsou nikdy moc jasný, dokonce ani ty, který tak vypadají.“

„Myslíš, že tohle je ten druh?“

„V jistým smyslu,“ odpověděl Quirk. Mluvil a díval se přitom na obrázky v plastikové krychli. Nebyl unavený, spíš tichý a nevzrušený. Stejně jako všichni policisté toho viděl až příliš. Ale cit v něm zůstal.

„Jedno vysvětlení by tu bylo. Bohužel bez pachatele.“

„Pachatel,“ vzdychl jsem. „Její manžel ho chce vidět v chládku.“

„Jasně, že chce,“ řekl Quirk. „Já taky.“

„Nemůžete najít motiv?“ zeptal jsem se.

Potřásl hlavou.

„Prokrista, tahle ženská byla Mary Poppinsová. Matka roku, manželka desetiletí, loajální přítelkyně, dobrý občan, povolaný učitel, výborná kuchařka a nejspíš byla skvělá i v posteli.“

„Nikde žádná kritika,“ podivil jsem se.

„Nic,“ odpověděl Quirk. „Nikdo neměl důvod ji zabít.“

„Skoro nikdo,“ poznamenal jsem.

„Ten bláznívej vraždící stroj pořád ještě pracuje,“ řekl Quirk. „To se stává.“

„Manžela jste prověřili?“

Podíval se na mě, jako bych ho žádal o podpis.

„Jak dlouho myslíš, že dělám v tyhle branži? O kom přemýšlíme nejdřív, když jde o vraždu manželky?“

„Za vším hledej manžela,“ podotkl jsem.

„Díky,“ odvětil Quirk.

„Měli spolu nějaký problémy?“

„O žádnejch se nezmínil.“

„Nemá přítelkyni, milenku?“

„Říká, že ne.“

„A ona, neměla přítele?“

„Tvrdí, že neměla.“

„Jsi to ochotný potvrdit, takříkajíc, nezávisle?“

„Policajti nejsou nezávislí,“ namítl Quirk. „Frajeři jako ty jsou nezávislí.“

„Ale zkoumals to, ne?“

„Tak dalece, jak to šlo.“

„To znamená co?“

Quirk pokrčil rameny.

„Jsou to mocný lidi,“ vysvětloval Quirk. „Mají vlivný přátele. Každej, koho se zeptám, říká, že byla kandidátkou na svatou. A on kandidátem na svatýho. A děti jsou párek andílků. Na lidi tohohle druhu můžeš tlačit jen do určitý míry.“

„Do jaký?“

„Dokud tě komisař neodvolá.“

„A neřekne ti, abys to vzdal.“

„A neřekne ti, že pokud nemáš v kapse důkaz, neměl bys předpokládat, že tyhle lidi lžou.“

„A ty ho nemáš.“

„Ne.“

„Myslíš, že v tom něco bude?“

Pokrčil rameny.

„Proto jsi poslal Trippa za mnou?“ chtěl jsem vědět.

„Tohle nebyla nějaká jamajská děvka, která se zpila v prázdným brlohu dvacet mil od harvardskýho klubu,“ odpověděl Quirk. „Tohle je ženská z vyšší třídy, kterou umlátili k smrti na rohu pitomýho Louisburgskýho náměstí, prokristapána. Je tady senátor, kterej na mně mámí výsledky. Volali mi z bostonský arcidiecéze. Každej mi říká: Vyřeš to, nebo to nech plavat.“

„Což není řešení.“ podotkl jsem.

Quirk opět ztichl.

„K řešení dojdeš jenom tehdy, když se v tom budeš vrtat, rozvrátíš všem životy a budeš pochybovat o všem, co ti kdo řekne, a vůbec – když si podpálíš židli pod zadkem,“ dodal jsem.

Quirk přikývl.

„Teď chápeš, proč jsem myslel na tebe,“ usmál se.

„Ale jestliže to Tripp nechce vyřešit, proč si najal mě?“

„Myslím, že chce, ale v jeho mezích,“ řekl Quirk. „Má pocit, že tebe bude moct kontrolovat.“

„Někdo by měl,“ zasmál jsem se. „Žádné dědictví?“

„Malá životní pojistka, pravděpodobně pokryla tak akorát náklady na pohřeb.“

„Co duševní choroba?“

„Nic.“

„Děti?“

„Syn, Loudon junior, dvacet dva, mazák ve Williamsově koleji. Dcera, Meredith, osmnáct, nováček tamtéž.“

„Jsou čistý?“

„Americkej sen,“ odpověděl Quirk. „Oběma dát diplom. Synovi za rvačky a mluvení. Dceři za prezidentství v dramatickým klubu a členství ve studentským sněmu, nebo jak se ten nesmysl u Williamsů jmenuje.“

„Žádná směšná historka hodná pozornosti?“

„Syn měl několik běžnejch pubertálních vroubků. Nic důležitýho. Dám ti jejich složku,“ řekl Quirk.

„Pořád na tom někdo dělá?“

„Jo. Lee Farrell,“ odpověděl Quirk.

„Je novej?“ zeptal jsem se.

„Jo. A je to teplouš.“

„Mladej a teplej,“ poznamenal jsem.

„Nevadí mi to, dokud mě nebude chtít líbat. Ale lidi z týmu nemají buzeranty rádi.“

„Takže dostává nenáročný případy.“

„Jo.“

„Je špatnej?“

Quirk se opřel o své otočné křeslo a sepnul ruce za zády. Svaly na rukou napnuly látku jeho saka.

„Třeba ne,“ odpověděl, „ještě neměl šanci to vyvrátit.“

„Nedáte mu ji?“

Quirk se bezděčně usmál.

„Museli ho najmout a zaplatit, ale nenechali ho pracovat.“

„Chci s ním mluvit.“

„Jistě,“ prohodil Quirk uštěpačně. „Vy dva to rozseknete.“

3.

Lee Farrell se zastavil v mé kanceláři pozdě odpoledne, právě když jsem třídil došlou poštu.

„Nadporučík povídal, že budete vyšetřovat případ Olivie Nelsonový

na vlastní pěst,“ řekl.

Byl to středně vysoký mladý muž s knírkem, pěkně opálený a stavěný pevně jako gymnasta. Zbylé vlasy kolem pleše měl nakrátko ostříhané i knírek byl úhledně přistřižený. Pod žlutohnědým manšestrovým sakem měl modrou košili. Když si sedal, pažba pistole se mu v saku zadrhla. Automaticky trhl rameny, aby ji uvolnil.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Taky říkal, že bych s vámi měl spolupracovat.“

„Co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se.

„Počítám, že jsem si mohl vystačit sám,“ odpověděl Farrell.

„To mě skoro zaráží, kolik lidí má stejnej názor,“ řekl jsem. „Četl jsem tu složku.“

„Nadporučík je většinou nikomu nepůjčuje,“ podivil se Farrell.

„Dobře, že to vím,“ řekl jsem. „Přišel jste na něco, co tam není?“

„Kdybych byl něco zjistil, zapsal bych to,“ odpověděl.

„To nevím,“ řekl jsem. „Mohl to být neodůvodněnej názor, dohad, intuice a tak.“

„Pracuju s fakty,“ poznamenal Farrell.

To mě rozesmálo.

„Zdá se vám to k smíchu?“ zeptal se.

„Jo, tak trochu. Říká vám něco T-klub?“

„Ne. Nemám rád lidi, co se mi vysmívají.“

„Nikdo se vám nesměje,“ podotkl jsem. „Myslete si, že to byl vřelej oceňující úsměv.“

„Hovno!“

Vstal, ruce volně před sebou, jedna výš než druhá. Nejspíš měl jeden z pásků nějakého asijského bojového stylu.

„Má to snad znamenat, že se necítíš jako kolega?“ zeptal jsem se.

„To znamená, že si od nikoho nenechám nadělat na hlavu. Myslíš si, že nejsem dost tvrdej? Můžeš to zkusit.“

„Dobrej nápad,“ odpověděl jsem. „Porveme se a až se sem vřítí vrah, aby nás od sebe roztrhnul, seberem ho.“

„K čertu,“ zanadával Farrell. Ještě chvíli stál, trochu šoupal nohama, pak pokrčil rameny a posadil se.

„Nemám rád srážky s blbcem,“ řekl. „Myslí si, že je to mrtvěj případ, ale nemůžou ho ignorovat, a tak to hodili na krk nováčkovi.“

Přikývl jsem.

„Ten případ smrdí,“ dodal.

Znovu jsem bystře přitakal.

„Všechno je moc perfektní. Nikdo jí nikdy neřekl křivý slovo. Všichni ji měli rádi. Nikdo neměl nejmenší důvod ji zabít. Žádní přátelé, žádný milenec. Mluvili jsme s celou rodinou, probrali kolegy, lidi z adresáře. Našli jsme pár jmen, který nebyly zapsaný, ale nemáme podezření na jedinýho člověka. Zkusili jsme gynekologa, psychologa… nic,“ rozhodil ruce.

„Máte pocit, že v tom něco vězí?“ zeptal jsem se.

„Dostal jsem zamotanej případ, kterej nikam nevede,“ postěžoval si Farrell.

„Neodpověděl jste,“ řekl jsem.

Farrell si pomalu promnul ruce, pak rozevřel dlaně a chvíli si je prohlížel.

„Nevím,“ řekl nakonec. „Hodně jsem o tom přemýšlel – a nevím.“

4.

Louisburgské náměstí leží uprostřed Beacon Hill a spojuje Mt. Vernon s Pinkneyovou ulicí. Ve středu náměstí je malý trávník se sochou Kryštofa Kolumba, ohraničený černým železným plůtkem. Kolem něj stojí řady dvoupatrových cihlových městských domů.

V jednom z nich bydlí rodina Trippů a Nelsonů. K tmavě modrým dveřím s klepátkem ve tvaru lva vede široké schodiště.

Vystoupal jsem do kopce z Charlesovy ulice cestou, kterou musela projít Olivie Nelsonova té noci, kdy byla zavražděna. Zastavil jsem v dolním rohu náměstí. Nebylo tam nic pozoruhodného. Žádné krvavé skvrny. Policejní křídy i žluté pásky z vyšetřování už zmizely. Nikdo si dokonce ani nepřišel vyfotit místo, kde se čtyřkilové rámovací kladivo vrhlo na lebku Olivie Nelsonové. Podle koronerovy zprávy o tom pravděpodobně vůbec nevěděla. Cítila nejspíš jedinou explozi – a pak už jen ticho.

Vzal jsem s sebou její složku. Nenašel jsem tam nic, s čím bych mohl začít. Měl jsem pocit, že přítomnost v jejím domě při čtení zápisu z vyšetřování by mi mohla pomoci. Nápad to nebyl nejlepší, ale byl jediný, který jsem dostal. Tripp věděl, že se dostavím. Otevřít mi přišla služebná – bruneta s kulatou tváří, našpulenou pusou a britským přízvukem. Měla na sobě skutečnou uniformu služek: černé šaty, malou bílou zástěrku, bílý čepeček. Takových už se moc nevidí.

„Jmenuji se Spenser,“ představil jsem se. „Pan Tripp říkal, že mě budete očekávat.“

Podívala se na mě netečně, jako by šlo o neznámý, ale neškodný hmyz, který se jí usadil na rameni.

„Ano, pane,“ řekla. „Chovejte se tady jako doma, pane. Váš klobouk, pane?“

Měl jsem na hlavě modrou repliku baseballové čepice Brooklyn Dodgers s bílým B a bílým knoflíkem nahoře. Susan mi ji koupila společně s kloboukem značky Braves, který jsem nosil k jiné výstroji.

„Nechám si ho,“ odpověděl jsem. „Vypadám v něm jako Gene Hermanski.“

„Jistě, pane. Pokud mě budete potřebovat, zazvoňte na jeden z těchto zvonků.“

Ukázala na stolek v hale, kde ležel malý zvonek s držátkem z růžového dřeva.

„Jak kouzelné,“ poznamenal jsem.

„Ano, pane.“

Ladným krokem zmizela pod schodištěm, podle všeho do místa vyhrazeného pro služebné. Měla docela pěkné nohy. Na Louisburgském náměstí však bylo zřejmě naprosto nekorektní dívat se služkám na nohy.

Mahagonové zábradlí centrálního schodiště v hale se stáčelo dolů ke zdobené hlavici. Z haly se vcházelo rovnou do jídelny, napravo do obývacího pokoje a vlevo do studovny. S deskami v podpaží jsem zvolna procházel domem. Obývací pokoj byl zařízen v tónu trochu tmavším než slonovina. Pastelově meruňkové závěsy splývaly až na zem a oživovaly nábytek potažený bílým saténem. Na stěnách visely poněkud formálně vypadající fotografie Trippa, ženy, kterou jsem odhadl na jeho bývalou manželku, a dvou mladých lidí – nepochybně jejich dětí. Na zdi nad římsou mramorového krbu byla pěkná malba anglického setra a nad sofa obraz grošovaného šedého koně, patrně od George Stubbse.

Pokoje byly vyloženy vysokými koberci, které tlumily sebemenší hluk a zvyšovaly tak ticho panující v domě. Měl jsem na sobě košili, jako obvykle rozhalenou u krku, džíny, tenisky a námořnickou větrovku. Bylo na ni moc horko, ale potřeboval jsem nějak zakrýt zbraň, a kromě toho – moje čepice se nehodila k žádnému z mých sportovních sak.

Studovna ladila do zelené barvy. Doplňoval ji tmavý nábytek a zelený kožený gauč s křesly. V rohu stál velký stůl s počítačem. Nehodil se sem dokonce víc než já. Vypadal tu nepatřičně. Nikdo nemohl předstírat, že jde o viktoriánské umělecké dílo. Knihy byly neosobní. Většinou školní texty třicet let staré, obrázková publikace o Frederiku Remingtonovi, Slovník amerického dědictví, Atlas světa, Ayn Rand, James Michener, Tom Clancy, Barbara Taylorová-Bradfordová, tři knihy o tom, jak se stát svým vlastním psychiatrem a Historie rodu Trippů v Nové Anglii vázaná v kůži a se zlatým písmem na hřbetě. Položil jsem své desky s případem a vyndal ji z knihovny. Byla to zřejmě práce na objednávku, soukromě vytištěná. Trippovi zakotvili v Novém světě roku 1703, kdy se v pozdějším Belfastu usadil Carroll S. Tripp, lodní tesař ze Surrey. Jeho vnuk se přestěhoval do Bostonu a roku 1758 založil Trippovu obchodní spolenost, která existuje dodnes. Hlavním motivem knihy se zdála být potřeba dokázat, že všichni Trippovi jsou výlupkem všech ctností, zahrnuje v to i ty z 18. století, kteří založili rodinné jmění na rumu, melase a obchodu s otroky. Neřeklo mi to nic o vraždě Olivie Nelsonové, která si ponechala své rodné jméno.

5.

Dům byl velice klidný. Zvuk větráku ticho dokonce zvyšoval, jen tikot hodin v jedné z místností ho rušil.

Odložil jsem historii rodu a otevřel složku případu získanou od Quirka. Seděl jsem na zeleném koženém gauči v tiché místnosti téměř prázdného domova Olivie Nelsonové a četl koronerův popis její smrti. Četl jsem zprávu o místě činu, stránky zaznamenaných rozhovorů, dokumentaci. Nedozvěděl jsem se však nic užitečného. Ani jsem to neočekával. Jednoduše jsem byl metodický, protože jsem nevěděl, jaký jiný bych měl být. Quirk převrátil všechno, co by se k případu mohlo vztahovat, a na nic nepřišel.

Odložil jsem desky a šel se porozhlédnout po domě. Byl bohatě zdobený a nebylo tam nic, co by se k sobě nehodilo. Policie už si všimla oddělených ložnic a koupelen. Obě ložnice spojovala předsíň s červeně pruhovanou viktoriánskou lenoškou, s dvěma křesly a kůží potaženým stolem. Ležel na něm celkem nový výtisk Pýchy a předsudku od Jane Austenové, vázaný v červené kůži, aby se hodil k povrchu stolu. Podél zdi stál velký mahagonový prádelník se zdobnými kovovými panty. Otevřel jsem ho, ale byl prázdný. V místnosti jsem se cítil útulně asi jako v zubní laboratoři. Prošel jsem předsíní do Oliviina pokoje. Byl zkrátka její: polstrované stěny postele se starodávným krajkovým přehozem, těžké zlatavé závěsy, silný koberec barvy slonové kosti. V. nohách postele visel na zdi obraz z devatenáctého století – zátiší s hruškami na modrobílé míse. V zásuvkách ležely naskládané svetry a blůzy exotičtějš
ího stylu, než bych očekával. Ostatní šaty odpovídaly společenskému postavení lidí žijících na Beacon Hill. Měla alespoň třicet párů bot a její šperkovnice i krabice s líčidly byly plné. Posadil jsem se na postel. Leželo tam asi sedm polštářů, pečlivě naaranžovaných v poslední den, kdy tu byla. Nebo je možná upravila služebná dnes ráno. Poslouchal jsem ticho. Tady nahoře nebylo slyšet ani ventilaci, ani tikot hodin, jen ticho. A čím víc jsem naslouchal, tím víc jsem ho slyšel. Nic se nepohnulo. Nikdo nezašeptal.

Vstal jsem, vrátil se do předsíně a odtud do ložnice Loudona Trippa. Byla zařízena se stejnou citlivostí jako celý dům – citlivostí Olivie nebo jejího architekta, domníval jsem se. S výjimkou přehozu se velká postel zdála naprosto stejná jako v předchozí místnosti. Na nočním stolku ležel nový román Scotta Turowa. Dálkový ovladač televize hned vedle. Na zdi viselo další zátiší a identický prádelník stál na stejném místě jako v Oliviině pokoji. Otevřel jsem ho. Na horní polici byla televize s velkou obrazovkou a pod ní ležely časopisy: Sports Illustrated, Forbes, Time, dva výtisky magazínu New York Times a nejnovější Televizní program. Ostatní pokoje nic neprozrazovaly. I ty dětské odpovídaly neosobnímu a uspořádanému stylu domu.

Vrátil jsem se dolů do obývacího pokoje, posbíral fotky Olivie Nelsonové a posadil se na gauč, abych si je prohlédl. Byla to blondýna s krátkými vlasy sestřiženými tak, jak je nosí ženy z vyšších vrstev. Pleť měla zdravou, jako by pravidelně pobývala na čerstvém vzduchu. Oči posazené daleko od sebe. Nos rovný a celkem úzký s nozdrami, které se poněkud dramaticky rozšiřovaly. Ústa byla trochu tenká, přestože se je rozvážným tahem rtěnky pokusila udělat plnější. Šňůra perel zářila právě nad bodem, kde její krk mizel v jemné látce. Vypadala na něco přes čtyřicet.

Bylo jí čtyřicet tři, když zemřela. Náhle a nečekaně, bez času připravit se na to, procházela se ve svých pěkných šatech, možná s pachutí sušenek v ústech. Snad přemýšlela o svých dětech nebo manželovi, o sexu, o spánku, dobré práci, možná si znovu zkoušela vzpomenout na slova písně Harryho Belafonta. A najednou se někdo zjevil v nočních stínech, bez tváře a s velikým kladivem. Jako ozbrojený surovec z doby kamenné.

Muselo to přijít. Ale tvář z drahého portrétu nic nenaznačovala. Dívala se na mě pokojně a neosobně, bez jakéhokoli výrazu.

„Na co se, k čertu, koukáte?“ ozval se náhle hlas. Vzhlédl jsem – stály tam obě děti.

6.

Byla roztomilá – drobné hezké tělo, blonďatý cop, velké fialové oči, které se zdály trochu nateklé. Působila tiše a zakřiknutě, její make-up i oblečení však přímo vybízely: Podívej se! Stála kousek za svým bratrem a očima visela na hrnku kávy napravo ode mě.

„Jmenuju se Spenser,“ představil jsem se. „Jsem detektiv.“

Na opáleném těle se hezky vyjímalo bílé triko a růžové šortky, silné bílé ponožky s bílými teniskami.

Její bratr vypadal přesně jako ona, až na to, že nebyl roztomilý. A rozhodně si nepřipadal méněcenný. Také nebyl malý, tak kolem 180, ale měl silný krk i hrudník, a to ho dělalo menším, než ve skutečnosti byl. Nos se zdál pro jeho tvář příliš malý. Oči měl vsazeny hluboko v očních důlcích. Vlasy nosil nakrátko sestříhané, vpředu trochu delší a sčesané dozadu. Zdál se nevrlý. Možná kvůli mně, ale myslím, že to byl jeho stálý výraz. Měl na sobě rezavé triko a bílé šortky, šedé ponožky a bílé baseballové boty. Byl téměř dokonale opálený.

Stáli těsně u sebe a dívali se na mě. Ken a Barbie.

„Položte tu fotku,“ zavrčel chlapec. „Kdo vás sem ksakru pustil?“

„Váš otec,“ řekl jsem. „Najal mě, abych zjistil, kdo zabil vaši matku.“

„Prima,“ vztekal se, „jako by tu nebylo dost posranejch policajtů slídících kolem. Táta musel najmout dalšího.“

„Ty jsi Meredith,“ řekl jsem jeho sestře.

Přikývla.

„A ty jsi Loudon junior,“ pokračoval jsem.

Neodpověděl.

„Je mi líto, co se stalo s vaší matkou,“ řekl jsem.

„Skvělý,“ podotkl Chip. „Proč rovnou nezmizíš?“

„Proč jsi tak nepřátelský?“ zeptal jsem se.

„Nepřátelský? Já? Až budu nepřátelský, bratříčku, přísahám, že se o tom dozvíš.“

„Chipe-e,“ mírnila ho Meredith měkkým hlasem.

„Tvůj otec mě nejspíš potřebuje,“ řekl jsem.

„Jo,“ odpověděl Chip. „Dobře, nelíbí se mi, že se díváš na fotku mojí matky.“

Měl pohled plný arogance, která souvisela s bohatstvím a postavením. Cítil se jako zápasník – myslel, že se mnou může praštit o zem.

Kdybych s ním mluvil dál, zkusil by to a zjistil by, že se spletl. Pravděpodobně by se poučil. Ale teď asi nebyl ten pravý čas, aby se učil.

Opatrně jsem položil fotku na stůl a zůstal stát.

„Bohužel se na ni budu muset dívat. Pokusím se ale nebýt otravnější, než bude nutné.“

Meredith řekla hlasem, který jsem sotva slyšel: „Můžete to všechno jen zhoršit.“

„Bude lepší dát ruce pryč od věcí my mámy,“ přidal se Chip.

Půvabně jsem se usmál a prošel kolem nich hlavními dveřmi. Nebyl to žádný veliký čin, ale bylo to lepší, než zápasit s Chipem.

7.

Setkal jsem se s Farrellem na místě zvaném Packies v South End. Seděl sám u baru nad zpola vypitým půllitrem piva a prázdným panákem.

Svezl jsem se na barovou židli a podíval se na skleničku.

„Old Thompson?“ zeptal jsem se.

„Čtyři růže,“ odpověděl. „Proč se ptáte?“

„Nostalgie,“ odpověděl jsem. „Když jsem byl mladej, bejval to panák Old Thompsona.“

„Ježíši,“ povzdechl jsem si, „jak starej jste byl, když jsem vypad ze školy?“

Přišel barman a nalil Farrellovi další sklenici. Pak se podíval na mě.

„Pivo,“ objednal jsem si. Načepoval jedno a položil ho na tácek přede mě.

Farrell do sebe hodil asi polovinu své whisky a spláchl ji trochou točeného piva. Pak se zhoupl na barové židli, opřel se a podíval se na mě.

„Máte reputaci tvrdýho chlapa,“ pronesl.

„Bohatě zaslouženou,“ odvětil jsem.

„Ostrej a ještě k tomu vtipnej,“ podotkl Farrell.

„Ale skromnej,“ dodal jsem.

Bylo chvíli po půl šesté večer a bar byl zaplněný. Napadlo mě, co asi dělají za práci, když se po ní musejí opíjet.

„Quirk říkal, že můžeš plně spolupracovat,“ nadhodil Farrell.

Nemluvil nezřetelně, ale měl trochu ztěžklý jazyk.

„Říkal, že jste celkem dobrej a že byste mohl na něco přijít. Pokud ovšem existuje něco, nač byste mohl přijít.“

Přikývl jsem a usrkl malé pivo.

„To znamená, že já to nedokážu, že jo?“ útočil Farrell. „Chtěl tím říct, že možná nejsem tak dobrej.“

„Máte ještě jiný věci na práci. Já ne.“

Farrell vyprázdnil svoji skleničku a dopil zbytek piva. Kývl na barmana, který mu znovu nalil.

Zčervenal ve tváři a jeho oči dostaly veselý výraz.

„Kolik byste tipnul, že je tady teploušů?“ zeptal se.

Přehlédl jsem místnost plnou mužů. Polkl jsem o něco víc piva, podíval se na Farrella a pokrčil rameny.

„Všichni kromě mě,“ hádal jsem.

„Jste si tak jistej, že to odhadnete na první pohled?“

„Je to T-bar,“ odpověděl jsem. „Vím, že sem patříte, Quirk mi to řekl.“

„Nejsem z toho nadšenej,“ reagoval Farrell.

„Proč? Je to snad tajemství?“

„Ne, ale proč o tom mluví?“

„Třeba to bere jako vysvětlení, proč byste mohl ztroskotat na vraždě.“

„Neměl jsem pocit, že se Quirk o tyhle věci stará.“

„Nemyslím, že by se staral.“

„Mnoha lidem to vadí,“ řekl Farrell.

„To jo,“ přitakal jsem.

Chvíli jsme jen tak seděli.

„Myslíte, že my nedokážeme bejt tvrdý?“ zeptal se Farrell.

„Jak kdo,“ odpověděl jsem. „Nevím o tom dost, abych si byl jistej.“

Seděli jsme dál.

„Jsem dobrej jako každej jinej policajt,“ prohlásil Farrell.

Povzbudivě jsem přikývl.

„Dobrej jako vy,“ dodal.

„Jasně,“ řekl jsem.

Farrell pil dál svoji whisky. Pořád ještě zřetelně formuloval, ale hlas měl těžkopádný.

„Věříte tomu?“ zeptal se.

„Je mi to jedno,“ odpověděl jsem. „Je mi jedno, jestli jste, nebo nejste stejně dobrej jako já. Je mi jedno, jestli jste tvrdej, chytrej, jestli jste teplej, obojetnej, nebo ani jedno z toho. Zajímá mě, kdo zabil tu ženskou kladivem a pokud mi nepomáháte, nic pro mě neznamenáte.“

Farrell na mě chvíli zíral. Pak jako by sám k sobě přikývl a napil se trochu whisky.

„Víte,“ řekl, „občas když jsem sám a nikdo není kolem…“

Přejel očima po baru od shora dolů a ztišil hlas.

„…objednám si trnkovej gin fizz,“ dořekl.

„Mrtvý začíná mluvit,“ poznamenal jsem. „Teď, když jsme si ujasnili, že jste homosexuál a když jsme tady, mohli bysme si snad promluvit o tom případu Nelsonovy.“

„Vy máte papíry od toho případu,“ ohradil se Farrell.

„Jo. A viděl jsem ten dům a mluvil s dětma.“

„Vždycky na správným místě,“ podotkl Farrell. Přišel barman a podíval se na Farrellovu sklenici. Ten zavrtěl hlavou.

„Mají toho dost,“ řekl jsem.

„Jistě,“ odpověděl Farrell.

„Tripp a jeho žena měli oddělený ložnice,“ řekl jsem.

„Jo.“

„Což znamená, že spolu nevycházeli,“ dodal jsem.

„Pravda.“

„Hm.“

„Co myslíte?“

„Ta její nevypadá, že by v ní strávila hodně času,“ řekl Farrell.

„Co dělá Tripp?“ zeptal jsem se.

„Za práci?“

„Jo.“

Farrell pokrčil rameny. „Roztáčí rodinný peníze, řekl bych. Má kancelář a sekretářku v DePaul Building v centru města. Chodí tam každej den. Čte noviny, párkrát zatelefonuje, dojede si na oběd k Lockům.“

„Pěknej, spořádanej život,“ poznamenal jsem.

„Snad to bylo vážně jen náhodný šílenství,“ přemýšlel Farrell.

„Možná. Když předpokládáme, že nemáme odkud vyjít,“ poznamenal jsem.

„Kam vás to zavede v případě, že nešlo o šílence?“

„Ke hledání motivu,“ odpověděl jsem.

„Vyzkoušeli jsme všechno,“ řekl Farrell. „Já, Belson, Quirk, všichni. Chcete to projít znovu?“

„Nejspíš,“ povzdechl jsem. „A pak to asi vezmu i z druhýho konce.“

„Její minulost?“

„Jestliže nejde o náhodnou vraždu, musí se v jejím životě objevit příčina. Vy všichni jste probrali současný události. Projdu je znova, protože jsem metodickej. Ale nečekám, že najdu něco, co byste opomněli. Na druhou stranu, nepropátrali jste naprosto všechno z její minulosti. Nemáte na to rozpočet.“

„A vy máte?“

„Tripp ho má,“ odpověděl jsem.

„Než mu dojde, že z něj jenom taháte prachy,“ řekl Farrell.

„Jo, do ty doby,“ souhlasil jsem.

Bar byl teď přeplněný většinou muži v oblecích a kravatách. Někteří se drželi za ruce. Vysoký chlap s úzkou tváří měl ruku kolem ramen šedovlasého muže v modré bundě. Nikdo si mě nevšímal.

„Jste ženatej?“ zeptal se Farrell.

„Ne tak docela,“ odpověděl jsem.

Farrell se podíval za mě na barovou scénu.

„A co vy?“ zeptal jsem se já.

„Nežiju sám,“ řekl.

Znovu jsme ztichli. Lidi procházeli mezi stoly. Sledoval jsem je a popíjel své pivo.

„Všímáte si, že sem nikdo nepřijde,“ poznamenal Farrell.

„Vědí, že jste policajt,“ odpověděl jsem. „Došlo jim, že já sem nepatřím a nechtějí vás shodit v případě, že jste v průšvihu.“

8.

Trippova sekretářka se jmenovala Ann Summersová. Tvrdila to alespoň elegantní kovová vizitka na jejím pěkném stole z tmavého ořechu. Bylo jí asi čtyřicet pět. Elegantní s krátkými tmavě kaštanovými vlasy. Její velké kulaté oči se podobaly lískovým oříškům a kulaté brýle se zelenými obroučkami je velice efektně zvětšovaly. Na sobě měla krátkou šedou sukni a dlouhé šedé sako. Seděla s nohama přes sebe, opřená o otočnou židli, čelem ke dveřím. Nohy měla moc hezké.

Na jejím stole byla prázdná přihrádka na došlou poštu a v další, připraven k odeslání, ležel jeden dopis. Vedle stál telefon a lampa se zeleným stínítkem, dále dva fascikly a po straně se schovával román od P.D. Jamesové.

„Dobrý den,“ řekla. Její hlas zazněl s plným významem, jako by si opravdu myslela, že je dobrý den a doufala, že jsem téhož názoru.

Představil jsem se. Zatvářila se překvapeně.

„Pan Tripp je ve svém klubu,“ vysvětlovala rychle. „Jsem si jistá, že nevěděl, že přijdete.“

Měla na sobě punčochy, které jí perfektně sedly.

„Vlastně bych mohl mluvit zrovna tak s vámi,“ zamyslel jsem se.

Na okamžik sklopila oči a usmála se.

„Vážně?“ zeptala se.

Zřejmě jsem nebyl první chlap, který jí tohle řekl, ani první, který to tak opravdu myslel. Nahnul jsem se přes křeslo z červené kůže směrem ke stolu a posadil se. Znovu se usmála připravená pomoci.

„Víte, že vyšetřuji vraždu paní Trippové?“

„Ano,“ odpověděla. „Je to pro ně hrozné.“

„Ano,“ souhlasil jsem. „A co obchod?“

Trochu se na svém křesle zavrtěla.

„Prosím?“ zeptala se.

„A co váš obchod?“ opakoval jsem otázku.

„Já…já nechápu, proč se ptáte.“

„Nevím, na co jiného bych se měl ptát,“ řekl jsem.

„Mluvila jsem přeci s policií,“ ohradila se. Velké oči vypadaly zmateně, ale vstřícně. Ráda by mi pomohla, zatím ale nevěděla jak.

„Já vím,“ uklidňoval jsem ji. „Nemá smysl o tom mluvit znova. Tak si promluvíme o něčem jiném. Třeba o obchodu. Jak to jde, máte toho hodně?“

Hezky se zamračila. To byla voda na její mlýn. Bylo skvělé pozorovat, jak se změnil výraz v jejích očích, jak mírně zavrtěla boky…

„To není ten druh obchodu.“

„Jaký?“

„Ten, kde se můžete zeptat, jak to jde?“ odpověděla a usmála se tak vřele, že jsem ji málem požádal o tanec.

„Máte toho hodně?“ zeptal jsem se znovu.

„Tedy, ne v běžném obchodním slova smyslu.“

„Jaká je pracovní doba?“

„Od devíti do čtyř,“ řekla.

„A pan Tripp?“

„Ach, většinou už je tady, když přijdu, a pravidelně odchází po mně. Nabídla jsem mu, že budu chodit dřív a zůstávat déle, ale není to prý nutné.“

„Je zaneprázdněný víc než vy?“

Pokrčila rameny a rozhodila ruce. Nehty měla krásně upravené a nalakované světle růžovou barvou.

„Nějaké telefonáty, dopisy. Občas rezervuji restaurace, zařizuji cesty…“ odmlčela se. „Většinou si čtu.“

„To posiluje ducha,“ podotkl jsem. „Jí pan Tripp často venku?“

„Obědvá s někým skoro každý den.“

„A co večeře?“

„Pouze výjimečně,“ odpověděla.

„Cestovali Trippovi hodně?“

Přehodila si nohu přes nohu na opačnou stranu. Když je neměla překřížené, uhladila si sukni na stehnech.

„Nejvíc toho zajišťuji pro děti během prázdnin. Dost se nacestují. V zimě jezdí obvykle do Vail nebo do Aspen a v létě i do Evropy. A vždycky navštěvují přátele ze školy.“

„Trávila celá rodina nějaký čas společně?“ zeptal jsem se.

„Pan Tripp je občas doprovázel, zvlášť když byly děti malé.“

„A paní Nelsonová?“ pokračoval jsem.

„Nemyslím, že by zrovna ráda cestovala,“ odpověděla.

Uvažoval jsem chvíli. Ann Summersová seděla klidně, omračující kolena namířená na mě: ostražitá, tichá, povolná a ohromující.

„Pan Tripp přichází dříve a odchází později, dokonce i když není moc práce?“

Přikývla.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se.

Na chvíli se odmlčela, jemně si kousala spodní ret. Pak zatřásla hlavou.

„Jsem zaměstnankyně pana Trippa. Ráda bych měla za to, že jsem i jeho přítelkyně. Jsem k němu plně loajální,“ odpověděla. „Nebudu spekulovat o jeho soukromém životě.“

„Dokonce ani pro mě ne?“ zkusil jsem to.

Ann Summersová pomalu zavrtěla hlavou.

Přívětivý úsměv odhalil bělostné a rovné zuby. Oči měla živé, možná dokonce vyzývavé. Bylo v ní něco, co šeptalo neslyšně o hedvábných prostěradlech a negližé, nějaký nezřetelný náznak vášně. Chvíli jsem tiše seděl a vdechoval nevyjádřenou jistotu, že tahle exotická kráska by mohla být na požádání moje. Oba jsme cítili totéž a chápali kouzlo toho momentu.

„Monogamie není vždy jednoznačné štěstí,“ poznamenal jsem.

Nepatrně přikývla s vyrovnaným úsměvem.

„Neváhejte, prosím,“ řekla, „když budete něco potřebovat…“ Trochu se jí zachvěla ruka.

Vstal jsem.

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Díky za pomoc.“

Byl jsem rád, že můj hlas neskřípal.

U dveří jsem se na ni ohlédl – stále se usmívala, nehybná a s nohama zkříženýma. Sluneční světlo rozžalo v jejích vlasech červené paprsky. Ruce jí spočívaly na stehnech. Po další dlouhou, chvíli se v místnosti mezi námi třpytil příslib možnosti. Pak jsem se hluboce nadechl a vyšel ven.

9.

Obědval jsem s Loudonem Trippem v Harvard klubu. V Bostonu jsou dva, jeden v centru města ve vysoké budově na Federální ulici a ten druhý, stylovější, v Back Bay na Třídě Commonwealthu. Přestože Trippova kancelář byla jen blok od Federální ulice, zvolil si tradici. Já taky. Místo své bundy světových gymnastů jsem si oblékl hnědé tvídové sako se slabým kaštanovým proužkem, modrou oxfordskou vestu s knoflíky, kaštanovou vlněnou kravatu a volné kalhoty barvy hnědého uhlí. Do kapsičky saka jsem si dal hedvábný kaštanový kapesník, byl jsem čerstvě ostříhán a hladce oholen. Až na můj zpřelámaný nos by nikoho nenapadlo, že nejsem bohatý.

Tripp si na sebe vzal šedý oblek bankéřů s úzkými klopami a kalhoty s nohavicemi aspoň pět centimetrů nad kotníky. Dále úzkou stříbrnočerně proužkovanou kravatu a ošoupané hnědé boty s okovanými špičkami. Na první pohled bylo jasné, že nemá nouzi o peníze.

Tripp mi demokraticky potřásl rukou.

„To je od vás hezké, že jste přišel,“ uvítal mě, ačkoliv jsem ho o schůzku požádal já.

Harvard klub vypadal přesně, jak měl. Vysoké stropy i koberce a na stěnách fotografie šedovlasých pánů v tmavých oblecích z vyšší třídy. Posadili jsme se v jídelně, kde si Tripp objednal manhattan a já sodovku.

„Vy nepijete?“ podivil se Tripp. Znělo to trochu podezíravě.

„Experimentuju se změnou spotřeby,“ odpověděl jsem.

„Aha,“ přikývl.

Podívali jsme se na menu. Kuchyně nabízela smažený řízek a minutový steak. Jakmile nám číšník přinesl pití, Tripp vypil polovinu svého manhattanu. Ochutnal jsem lok klubové sodovky a pak jsme si objednali.

„Tak,“ začal Tripp, „v čem vám mohu pomoci?“

„Pokud to není příliš bolestné,“ odpověděl jsem, „řekněte mi něco o vaší rodině.“

„Není to bolestné,“ řekl Tripp. „Co byste chtěl vědět?“

„Cokoli mi můžete říct. Vyprávějte o nich trochu. O vaší ženě, o dětech. Co vaši blízcí rádi dělali, jak spolu vycházeli, něco zajímavého. Pátrám jenom, kde začít.“

Tripp se zdvořile usmál.

„Samozřejmě,“ přitakal.

Objednal si druhou sklenici. Já jsem další sódu odmítl, měl jsem ještě dost té první. Zdálo se, že vydrží na věky.

„Byli jsme,“ začal povídat, „téměř ideální rodina. Byli jsme oddáni jeden druhému, naprosto jsme se jeden o druhého starali.“

Přikývl jsem. Číšník přinesl nový manhattan. Tripp dopil zbytek předchozího a podal mu sklenici, pak zíral na svůj nápoj, aniž se napil.

„To bylo tak,“ vykládal dál, „nebyli jsme jenom manželé, ale i přátelé. Těšili jsme se jeden z druhého, těšili jsme se z dětí.“

Odmlčel se stále ještě s pohledem upřeným na nedotčenou sklenici před sebou. Krátce se otřásl. „Měli jsme se tak dobře a všechno se tak děsivě roztříštilo…“

Čekal jsem. Zvedl manhattan, trošku si lokl a postavil ho zpátky. Ignoroval jsem svoji sodovku.

„Já vím, že to asi zní příliš ideálně, aby to byla pravda. Nostalgie, či co, ale probůh, bylo to tak Nikdo už nikdy nebude jako ona.“

Seděli jsme teď tiše. I vrchní přinesl oběd v tichosti. Zvolil jsem kuřecí sendvič. Tripp měl smažený řízek. Každé sousto chutnalo stejně jako ve fakultním klubu na Harvardu, kde jsem před pár lety jídal.

V jídelně jsem neviděl mnoho žen. U stolu podél zdi si dva muži objednávali další pití. Jedním z nich byl senátor, zrůžovělý z dusné místnosti. Jeho nápoj vypadal jako skotská se sodou. U vedlejšího stolu seděli tři muži ve stejných tmavě modrých oblecích s úzkým křídovým proužkem a v bílých košilích. Lišili se od sebe jen vzorky svých červených kravat. Jeden z trojice – mohutný, ale ne zrovna svalnatý muž, s krkem přetékajícím přes hrnec – něco vykládal.

„Tak tady stojí Buffy,“ vyprávěl, „nahá prdel uprostřed pitomýho tenisovýho kurtu, a…“

„Domnívám se, že se vám to zdá zidealizované,“ řekl Tripp. „Umím si představit lidi, kteří mají tendenci mluvit tímhle způsobem po takové události.“

„Jenom poslouchám,“ podotkl jsem.

„Neposuzujete?“

„Snažím se být otevřený a pasivní,“ odpověděl jsem. „Nepřemýšlím, jenom si to nahrávám do paměti.“

„Vždycky?“

„Alespoň dokud nevyslechnu, co se dá,“ dodal jsem.

„To bych asi nedokázal.“

Žvýkal jsem svůj kuřecí sendvič. A dalo mi to hodně práce; kuře už zřejmě urazilo z drůbežárny dlouhý kus cesty. Sendvič vypadal dokonale, ale chleba byl bílý a salát změklý.

Dožvýkal jsem a vysvětlil: „Co požaduji, je jistý odstup, něco jako záměrné zdržení se účasti.“

„Co?“

Potřásl jsem hlavou. „Literární narážka,“ odpověděl jsem. „Jen jsem se vychloubal.“

„Olivie v tom byla báječná. Vždycky někoho citovala.“

„Učila literaturu, že ano?“

„Ano. A divadlo, na Shawmutově koleji. Studenti ji milovali.“

Přikývl jsem. Zkoušel jsem poslouchat konverzaci u vedlejšího stolu. Diskutovali o tom, co má Buffy vytetováno na zadku.

„Byla skvělá učitelka,“ vzpomínal Tripp.

Jedl svůj řízek rychlostí, která by nás zaměstnala do večera. Kdyby on a moje Susan závodili, nevím, kdo by vyhrál.

Senátor dopil jednu whisky se sodou a napůl opilý se dal do další. Poslouchal, o čem se baví u jiných stolů. Zasmál se konci Buffyina dobrodružství a polohlasem něco pronesl k vypravěči příběhu. Celý stůl se přehnaně rozesmál. Byl to smích party lidí, kteří sem patří, našinců. Jistě se senátorovi podařilo příhodně pojmenovat Buffy. Muži se smějí tímhle způsobem jen pokud jde o ženy a o sex. Byl to smích podlézavý, zabarvený vděčností, že muž senátorova významu se s nimi dělí nejen o chlípné poznámky, ale i o chlípný pohled na život.

„Dost stará na pouštění žilou,“ poznamenal opět senátor, „dost stará na porážku.“

Senátor se obrátil k nám, když se ještě stůl otřásal vděčnou rozjařeností. Růž jeho tváře uvolnila cestu tmavší červeni. Zřejmě to byla daň temné skotské se sodou. Byl to muž menší postavy, skoro plešatý, vyčesával si však vlasy od ucha nahoru přes pleš a přidržel je tam sprejem. Modrý oblek s vestou mu výborně padl, ale to nedělá úspěch v politice. Senátor měl důstojný výraz ve tváři, když pokládal Trippovi ruku na rameno.

„Loudone,“ řekl. „Jak se držíš?“

Tripp k němu vzhlédl a kývl.

„Jak by se dalo čekat, senátore, díky.“

Pak se senátorova pozornost přenesla na mě, ale Tripp nás nepředstavil.

„Jsem Bob Stratton,“ udělal to za něj senátor a nastavil ruku. Představil jsem se a ruku jsem přijal. Pokud mě vůbec vnímal, tak jen okrajově, jako pravděpodobně všechno kolem sebe. Středem jeho zájmu byl on sám.

„Nějaký pokrok v pátrání po tom šílenci?“

Tripp zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl. „Tady Spenser na tom pracuje.“

„Jste policejní úředník?“ zeptal se senátor.

„Soukromý detektiv,“ řekl jsem.

„Vážně?“ podivil se. „Takže určitě všude potřebujete mít dveře otevřené. Zavolejte mi do kanceláře, až bude třeba.“

„Jistě,“ kývl jsem.

„Máte vizitku?“ zeptal se. „Chci dát instrukce svým lidem v případě, že budete potřebovat pomoc.“

Podal jsem mu ji. Chvíli si ji prohlížel, sám pro sebe přikývl a pak si ji zastrčil do kapsy. Položil ruku zpátky na Trippovo rameno.

„Drž se, Loudone. Kdykoli se na mě obrať.“

Tripp se bezbarvě usmál.

„Díky, senátore.“

Senátor zmáčkl Trippovo rameno a odsunul se směrem k jinému stolu. Za chůze usrkával svou skotskou se sodou.

„Skvělý chlap,“ řekl Tripp. „Skvělý senátor, skvělý chlap.“

„E pluribus unum,“ dodal jsem.

10.

Nikdy jsem neviděl Susan bez malého, leč rozeznatelného vzrušení. Tohle rozechvěni bylo směsí vděčnosti a hrdosti, že je se mnou, a pocitem nadřazenosti, že měla to štěstí a žije právě se mnou. Většinou to byl jen rychlý záchvěv pod kůží, který, kdyby byl slyšet, by zněl jako ach.

Jako vždycky, i dnes večer se oblékla jednoduše: padnoucí džíny, nízké černé boty se stříbrnou sponou, levandulová hedvábná blůza částečně zapnutá přes černé body. Měla velké nefritové náušnice a její černé krátce sestřižené vlasy byly bezvadně upravené.

„Vypadáš dneska jako kočičí prdelka,“ zhodnotil jsem její vzhled.

„Všechno, co řekneš, je tak lyrický,“ poznamenala. Před ní stála sklenice šampaňského. Vypila jí už skoro čtvrtku, sotva ve dvaceti minutách. „Co je k jídlu?“

„Buvolí svíčková,“ odpověděl jsem, „marinovaná v červeném víně a v česneku, kukuřičnej puding a červený brambory s bobkovým listem.“

„Zase?“ pokrčila nosem Susan.

Perla, můj zázrak mezi fenami, byla v kuchyni se mnou, soustředěná všemi smysly na svíčkovou. Odkrojil jsem jí kousek.

Susan se posadila v obýváku u pultu. Vypila další lok šampaňského. Vyndala láhev z kbelíku s ledem a nahnula se, aby naplnila i moji sklenici.

„Paul dneska volal,“ povídá. „Říkal, že se tě pokusí zastihnout, ale byl jsi pryč.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Měl jsem vzkaz na záznamníku.“

„Prý odvolali svatbu.“

Přikývl jsem.

„Věděls to?“

„Mluvil, jako by se nic takovýho nestalo.“

„Měl těžký dětství,“ vysvětlovala Susan.

„Jo.“

„Jsi zklamanej?“

Kývl jsem znovu.

„Víš přece, jak skvěle vypadám ve fraku,“ zasmál jsem se.

„Nejen v něm.“

„Lidi by se neměli brát, dokud si oba nejsou jistý, že chtějí,“ prohlásil jsem.

„Samozřejmě, že ne,“ souhlasila Susan.

„Mohla bejt, myslím, legrace,“ řekl jsem.

„Ano.“

V krbu v obýváku hořel oheň. Jeho vůně vždycky zútulnila domov. I když, pravda, méně než Susanina přítomnost. Za okny naproti pultu se odhodlaně usadila tma. Vyndal jsem z lednice malý skleněný tácek a položil ho na pult.

„Miláčku,“ zajásala Susan. „Červený kaviár.“

„Lososí jikry,“ popisoval jsem. „S toasty a trochou majonézy-“

„Majonéza,“ vzdechla Susan a s úsměvem potřásala hlavou. Obešel jsem pult z kuchyně a posadil se na druhou stoličku vedle ní. Oba jsme si dali kaviárový předkrm.

„Děláš na ty vraždě v Beacon Hill?“ zeptala se.

„Jo. Quirk ke mně poslal toho manžela.“

„Proč?“

„Pan Tripp nebyl spokojenej s prací policie. Quirk zašel tak daleko, jak to šlo.“

„A Quirk je spokojenej s prací policie na tomhle případu?“ zeptala se Susan.

„Neřekl mi nic moc.“

„Není, viď?“ hádala.

„Oficiální vysvětlení je, že Olivie Nelsonova byla obětí náhodnýho záchvatu zuřivosti, bezpochyby nepříčetné osoby. Nemají jinej důkaz.

„A co Quirk?“

„Nelíbí se mu to,“ řekl jsem.

„A tobě?“

„Nelíbí se mi to,“ odpověděl jsem.

„Proč?“

Jedna z mnoha věcí, které jsem na Susan obdivoval, byla její schopnost vést konverzaci. Když položila otázku, odpověď ji zajímala. Její zvědavost byla vždycky ryzí a povzbuzující. Většinou se z rozhovoru s ní dozvíte o předmětu víc než na začátku. I kdyby to bylo vaše vlastní téma.

„Byla umlácená k smrti velkým kladivem. Na rameni jí zůstala jedna modřina, asi jen proto, že uhnula. Všechny ostatní rány směřovaly na hlavu. Vypadá to moc pečlivé na nepříčetnýho vraha.“

„I nepříčetnost může bejt metodická,“ podotkla Susan.

Přikývl jsem a upil trochu šampaňského. Pomazal jsem si toast kaviárem s majonézou a přidržel ho Susan, aby se mohla naklonit a ukousnout tu dobrotu. Zbytek jsem snědl.

„A,“ pokračoval jsem, „navzdory tomu, co si lidi myslí, se po ulicích nepotuluje moc vraždících maniaků. To není nikdy ta nejlepší hypotéza.“

„Pravda,“ souhlasila Susan. „Ale je to možný.“

„Jenže to není užitečná hypotéza, protože nikam nevede. Policajti už prověřili každýho takovýho blázna. Takže podle tebe teď můžeš jen čekat a doufat, že ho příště chytíš. Anebo popříště.“

Při hovoru plál oheň v krbu a zútulňoval místnost. Oheň je duší domu, řekl Frank Lloyd Wright. A ten tomu musel rozumět.

„Ale,“ namítla Susan po chvíli přemýšlení, „když si myslíš, že to není blázen…“

„Mohla to bejt i ženská,“ podotkl jsem.

Susan se ťukla do čela.

„No jo! Že jsem na to nepřišla!“ podivila se. „Když předpokládáš, že to není blázen, můžeš začít s běžným postupem – hledat motiv a tak.“

„Ano,“ přitakal jsem.

Susanina sklenice byla stále ještě zpola plná, ale posílila její obsah zbytkem z láhve. Já zatím přiložil dvě polena na oheň.

„Je v tom ještě něco jinýho,“ přemýšlela Susan.

„Máš pocit, že všechno víš, jen proto, že jsi psychiatr“ řekl jsem.

„Mám pocit, že znám tebe,“ ohradila se, „a to nemá co dělat s mojí profesí.“

„Dobrej postřeh,“ poznamenal jsem.

Zatímco jsem popíjel šampaňské a ujídal kaviár, přemýšlel jsem, jak to vyjádřit. Susan byla zticha.

„Je to tím, že… já nevím… existujou vždycky oficiální verze pro cokoli. Ale objektivní fakta tak docela nesouhlasí. Nemyslím, že by si odporovaly, ale…“ Rozhodil jsem ruce.

„Například?“ zeptala se Susan.

„Dobře, třeba její domov. Je krásnej, jenže bez života. Jako v televizi. Kromě ložnice jejího manžela je všechno neosobní jako v hotelu.“

„Jeho ložnice?“

„Jo. To je další věc, mají ložnice oddělený předsíní. V ty jeho jsou nějaký známky obydlení – knížky na nočním stolku, televizní program. Ale ta její…“ Zavrtěl jsem hlavou. „Dětský pokoje vypadají zrovna tak – nikde ani náznak, že by tam někdo zkoušel kouřit nebo si četl časopisy pod peřinou.“

„Co dál?“

„Tripp chodí do kanceláře každej den brzo ráno a dlouho tam zůstává. Ale není tam nic na práci. Jeho sekretářka – když už jsem u toho, vypadá skvěle – se dala na čtení.“

„To není důležitý,“ poznamenala Susan.

„Ne, není. I když, ve skutečnosti se to zdá divný. Tripp mluví o svejch dětech naprosto bez vztahu, bez známky, že by ho kdy vůbec naštvaly. Jsou bez chyby. I ona byla perfektní. Jejich láska byla bez kazu a nikdy neochabující.“

„Tohle pozdní honění bycha není pro truchlícího manžela obvyklý,“ řekla Susan.

„Já vím.“ přitakal jsem.

„Je to forma zapírání.“

„Ano. K čemu bych se chtěl dostat, je to, jak dlouho už jeho zapírání trvá.“

„Hm,“ souhlasila Susan.

„A taky, co zapírá,“ dodal jsem.

Susan přikývla. V ohni syčela škvařící se smola. Kaviár už zmizel a šampaňského ubývalo.

„Takže, co budeš dělat?“ zeptala se Susan.

„Začnu z druhýho konce.“

„Myslíš tím probrat její minulost?“

„Jo. Kde se narodila, kde chodila do školy, tyhle věci. Možná se něco objeví.“

„Policie to neudělala?“ ptala se dál Susan.

„V případě s neznámou obětí, snad,“ odpověděl jsem. „Ale Nelsonova byl dobře známej pilíř společnosti. Její život je otevřená kniha. Neměli zřejmě důvod pronásledovat ji do dětství.“

„Tak proč to budeš dělat ty?“ pokračovala Susan.

„Nevím, čím jiným začít,“ odpověděl jsem po pravdě. „Chceš jíst?“

Susan upila šampaňského a podívala se na mě skrz sklo své sklenice.

„Nakolik atraktivní byla Trippova sekretářka?“ chtěla vědět.

„Docela dost,“ řekl jsem.

Usmála se.

„To je pěkný,“ řekla. „Zřejmě budeš po večeři přemýšlet, která z nás tě půjde do rána bavit do ložnice.“

„Jsi mnohem přitažlivější než ona.“

„Ach, opravdu?“

Mlčeli jsme, když jsem dával maso na gril a kukuřičný puding do trouby.

„Říkalas do rána?“ zeptal jsem se.

„To byla jen žárlivá nadsázka,“ usmála se Susan.

11.

Seděl jsem s Lee Farrellem v prázdné místnosti na oddělení vražd. Na skleněných dveřích bylo černými písmeny napsáno Komisař, ale Quirk tam nebyl. Zůstal jen jeden policista – plešatý chlap s červenou tváří a velkým břichem. Přidržoval si ramenem telefon u ucha a odpočíval s nohama na stole. Neodklepnutá cigareta mu visela ze rtů a při hovoru se pohybovala. Popel chvílemi odpadl na mužovu košili. Nevšímal si toho. Pistoli měl vmáčknutou zpředu za páskem a viditelně se mu zarývala do břicha. Dvakrát třikrát se ji pokusil uvolnit. Nakonec zbraň vyndal a položil na stůl. Byl to revolver značky Glock.

„Všichni teď mají glocky?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl Farrell. „Oddělení zkouší vyjít dokonce i s překupníkama drog.“

„Úspěšně?“

Farrell se zasmál. „Glocky nosí děti,“ poznamenal. „Pitomý překupníci mají leteckou podporu.“

Tlustý policajt dál rozčileně mluvil do telefonu. Při řeči mával volnou paží. Tou druhou udusil dohořelou cigaretu, vstrčil si do pusy další a zapálil ji.

„V papírech o Olivii píšou, že se narodila v Altonu, v Jižní Karolíně, roku 1948,“ řekl jsem.

„Jo.“

„Otec a matka zemřeli, žádný sourozenci.“

„Jo.“

„Maturovala na střední škole v Duke v 1969, pak promovala na Bostonský univerzitě roku 1982.“

Farrell přikývl. Zatímco jsem mluvil, rozbalil balíček žvýkaček a vložil si jednu do pusy. Ani mi nenabídl.

„Dávala hodiny angličtiny na půl úvazku na Shawmutově škole, na Bostonský univerzitě pořádala pro dospělý kurzy o realismu ve výtvarným umění.“

„Co to je?“ zeptal se udiveně Farrell.

„Vermeer,“ odpověděl jsem, „Rembrandt, tihle chlapi.“

„Jistě,“ řekl Farrell a jemně žvýkal.

„Dělala na posledních pár Strattonových kampaních, byla dobrovolníkem ve Spojenejch fondech a v hromadě dalších charit.“

„O.K.,“ souhlasil Farrell, „tak to jste si mohl přečíst zprávu.“

„A to je všechno?“

„Máte přece zprávu,“ zopakoval Farrell.

„Jel někdo do Altonu?“

Farrell na mě zůstal překvapeně zírat.

„Slyšel jste něco o zdejší ekonomický situaci?“ zeptal se. „Vykazuju účtenky i za nový náboje. Jak by mohli, proboha, poslat někoho do Jižní Karolíny!“

„Jen se ptám,“ uklidňoval jsem ho.

„Párkrát jsem tam volal,“ řekl Farrell. „Mají její křestní list. Ve škole jsou i záznamy o studiích. Duke i Bostonská univerzita zakládají přepisy závěrečnejch prací – schovali taky ty její.“

„Perfektní,“ poznamenal jsem.

„Pojedete tam?“ zeptal se.

„Nejspíš,“ přitakal jsem. „Tady jsem se nikam nedostal.“

„Mimochodem, lidi z kanceláře senátora Strattona si na vás vyžádali informace.“

„Jestli mě chtějí nominovat do voleb, nemám zájem,“ zažertoval jsem.

Farrell mě ignoroval. „Přišli do komisařovy kanceláře a oni to hodili na mě.“

„Protože se zmínili o případu Nelsonovy?“

„Jo. U komisaře o vás nikdy neslyšeli.“

„Jejich škoda,“ podotkl jsem. „Co chtěli vědět?“

„Povšechný informace, můj dojem o vašich schopnostech a tak.“

„S kým jste mluvil?“

„S chlapem, kterej se jmenoval Morrisey. Přej je senátorův asistent.“

„Co jste mu řekl?“

„Že jste úžasně roztomilej,“ odpověděl Farrell.

„Vy chlapi,“ zaparodoval jsem, „jste posedlí sexem.“

„Proč bysme měli bejt jiný?“

12.

Letěl jsem do Atlanty příští ráno. Vyzvedl jsem si zavazadlo v letištní hale, pronajal si auto a zamířil na jihovýchod směrem k Altonu. Alton leží právě uprostřed západní části Jižní Karolíny, a tak většina cesty vedla přes Georgii. Dostal jsem se tam kolem půl třetí odpoledne, kdy slunce nemilosrdně pálilo skrze klenbu stromů nad silnicí.

Městečko se zdálo rušné. Hned první budova nalevo byl dvoupatrový hotel se zeleným štítem, který zlatými písmeny hlásal „Alton Arms“. Přes ulici stála lékárna a stánek s jídlem. Vedle byl obchod s pánským oblečením, v jehož výkladech stály figuríny v modrých košilích a kostkovaných vestách ve stylu country. Dále tam bylo postaveno pár restaurací a velký faulknerovský kamenný činžák. Auta parkovala čelem k obrubníku – jak je obvyklé v menších městech, ale nikdy ve velkých.

Zaparkoval jsem tedy stejným způsobem před hotelem Alton Arms a prošel kolem tlustého loveckého psa spícího na sluncem rozpálené betonové cestě. Jazyk mu visel ven. Škubal sebou, jako by snil o tom, že se divoký prohání za mouchou tse-tse po pláních východní Afriky.

Vzduch v hotelové hale osvěžoval ventilátor. Část místnosti, kudy se vcházelo do jídelny, byla oddělena s dubovým zábradlím. Dveře zůstávaly otevřené. Naproti nim postavili krb určený pro opékání zvěřiny a nalevo od něj se nacházel pult recepce, za kterou stála příjemná, schopně vypadající žena se stříbrnými vlasy a mladou tváří.

Její vzhled však neodpovídal skutečnosti. Byla schopná asi jako ruský kolchoz, i když pravděpodobně příjemnější. Dvacet minut mě zapisovala do knihy hostí a půl hodiny hledala klíč. Během doby, co ho hledala, jsem si položil ruce na pult a hlavu dal na ně. Neurazila se.

„Nezlobte se, pane,“ omlouvala se, „dělám, co můžu.“

„Neunavuje vás to?“ podotkl jsem.

Když jsem konečně dostal pokoj, vybalil jsem si. Holicí strojek a kartáček na zuby jsem nechal v koupelně, svou čistou košili ve skříni a browning ráže 9 mm jsem si připnul na pásek, dozadu na bok, kde ho látka saka skryla v linii zad. To je na automatické pistoli skvělé – je tak plochá, že nenaruší žádný módní střih.

Uvědomil jsem si, jak riskantní by bylo vydat se do Altonu v Jižní Karolíně beze zbraně. Jedna z nejdůležitějších Spenserových rad kriminalistům zní: Nikdy se nepouštěj do vyšetřování vraždy bez pistole. Takže jsem ji doma přibalil mezi ponožky a košile.

Kolem hlavního hotelového vchodu se potloukal černoch v zelené uniformě vrátného. Na požádání mi zdvořile ukázal cestu do Karolínské dívčí akademie. Tlustý lovecký pes stále ještě ležel na slunci, teď však již přetočený na druhou stranu – bylo tedy jasné, že je živý.

Karolínská akademie byla komplexem tří bílých hrázděných budov obklopených mnoha trávníky a záhony. Stála na druhé straně hlavní ulice za obchodním blokem, který představoval centrum Altonu.

Ředitelka – vysoká, upjatá, bělovlasá žena se silným nosem a malými ústy – byla oblečená do dlouhých bílých šatů s jasně modrou šálou. Stejnou barvu měly i její boty.

„Jsem doktorka Pauline MacCallumová,“ představila se. Myslím, že se pokoušela být strohá a výkonná, ale její jihokarolínské mumlání poněkud kazilo výsledný efekt. Stroze a efektivně mi podala ruku a ukázala na židli s rovným opěradlem.

„Jmenuji se Spenser,“ řekl jsem a podal jí vizitku. „Pokouším se zjistit něco o bývalé studentce Olivii Nelsonové. Mohla tady studovat koncem 50. nebo začátkem 60. let.“

Malá tabulka hlásala jméno a tituly paní ředitelky. Kancelář byla oválná, s velikým oknem ve výklenku. Vedlo na tenisový kurt, který jsem zahlédl za záhonem jiřin. Na stěnách visely fotky bíle oděných maturitních tříd.

„Ve kterém roce začala slečna Nelsonova studovat?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Narodila se roku 1948 a školu ukončila v roce 1969.“

„Takže,“ přemýšlela Dr. MacCallumová, „jestliže prošla úplným studiem s maturitou, začala by roku 1953 a vyšla v šedesátém šestém.“

Vstala a došla ke knihovně, aby prolistovala v modré kůži vázanou ročenku.

Na tenisovém kurtu probíhala výuka skupiny dívek v bílých tenisových šatech. Opálená trenérka se silnýma nohama měla svaly na předloktí tak vypracované, že jsem je rozpoznal dokonce i ze svého místa. Dívky se střídaly ve vracení lehkých podání. Většina z nich pinkla do míčku s dychtivostí, ale slabě, jako by rakety byly příliš těžké. Míček se zřídka dostal přes síť.

„Doufám, že to není váš tenisový tým,“ poznamenal jsem.

„Slečna Pollardová je dobrá instruktorka,“ namítla doktorka. „Ale tohle je tělesná výchova. Všechny naše dívky jsou povinny projít třemi hodinami tělesné průpravy týdně.“

Vzala ročenku Karolínské akademie z knihovny a prošla fotografie maturantů.

„Ano,“ přitakala. „Tady je, Olivie Nelsonova. Teď, když vidím obrázek, si na ni vzpomínám. Pěkná dívka, z velmi dobré rodiny.“

Obešla stůl a nabídla mi, abych si fotku prohlédl.

Byla to ona. Stejný úzký nos s rozšířeným chřípím, stejně tenké rty, dokonce už tehdy namalované.

Tenkrát jí bylo osmnáct, vlasy měla spletené v dlouhém copu a blůzu upnutou až ke krku. Tvář nepoznamenána ničím, co se tehdy dělo kolem – válkou ve Vietnamu, socialistickým hnutím. Nebyl to obličej někoho, kdo poslouchá Jimmiho Hendrixe, kdo by kouřil marihuanu nebo si domlouvá rande. Díval jsem se na ni a pomalu přikývl. Popiska pod obrázkem říkala, že jejím koníčkem byly koně, oblíbeným místem Cantenburská farma a cílem stát se první dívkou, která vyhraje Derby.

„Co je to Cantenburská farma?“ zeptal jsem se.

„To je závodní stáj tady v Altonu,“ odpověděla doktorka. „Pan Nelson, otec Olivie, byl velký fanda dostihů.“

„Co mi o ní můžete říct?“

„Proč to chcete vědět?“

„Stala se obětí nevyřešené vraždy,“ vysvětlil jsem. „V Bostonu.“

„Ale vy nepracujete pro policii?“

„Ne, najal mě její manžel.“

Chvíli o tom přemýšlela. Venku dívky pokračovaly v tenisu stejně neúspěšně, přestože se slečna Pollardová tvářila povzbudivě.

„Nemůžu si vzpomenout,“ uvažovala Dr. MacCallumová. „Pocházela z bohaté a vlivné rodiny z Altonu, ale většina zdejších dívek je z takových rodin. Myslím, že byla uspokojivá studentka. Svědčí o tom její maturitní práce – zařídím, abyste dostal kopii – ale nevzpomínám si na nic mimořádného.“

Na chvíli se odmlčela, a pak se usmála.

„Ironií samozřejmě je, že si pamatuji nejlépe nejhorší studenty,“ poznamenala. „S nimi totiž trávím nejvíc času.“

„Byla jste v té době ředitelkou?“ zeptal jsem se.

„V šedesátém šestém? Ne, dělala jsem vedoucí oddělení moderních jazyků,“ odpověděla. „Nevzpomínám si, že bych Olivii učila.“

„Není tady něco, co by mohlo vrhnout do tohohle případu trochu světla?“

Doktorka seděla tiše a dívala se za mě, ven, kde bíle oděné dívky dychtivě, ale marně odpalovaly míčky.

„Ne, nevím nic,“ povzdechla si. „Ale nemám na ni příliš jasnou vzpomínku. Mohla bych vás spojit s naší sekretářkou, až se vrátí z dovolené.“

Přijal jsem nabídku a vzal si její jméno a telefon. Ještě chvíli jsme si povídali, než jsem odešel. Scházel jsem ze schodů a slyšel beznadějné údery tenisových raket.

„Vy a já, slečno Pollardová,“ pomyslel jsem si, „marnost nad marnost.“

13.

Zastavil jsem se na přechodu před Karolínskou akademií a nechal jsem projet tmavě modrý buick. Pak jsem přešel ulici a stoupal do nízkého kopce za altonskou knihovnou směrem k Alton Arms.

Když jsem procházel halou hotelu, bělovlasá recepční se na mě podívala. Rychle uhnula mému pohledu a najednou byla hrozně zaměstnaná čímsi u pultu. Přehlédl jsem halu. Kromě nás tam nikdo jiný nebyl. Minul jsem výtah a po schodech vyšel do svého pokoje.

Našel jsem ho zpřeházený. Prostěradlo viselo dolů, polštáře ležely rozházené po posteli a zásuvky někdo nechal zotvírané. Rolety byly spuštěné jinak než předtím. Zkontroloval jsem zavazadlo. Nic nezmizelo. Neměl jsem toho moc, co by mi mohli ukrást. Vyhlédl jsem z okna a viděl, že přes ulici parkuje tmavomodrý buick.

Sestavil jsem si v hlavě svůj prohledaný pokoj a pohled recepční, když jsem vcházel do hotelu. Na dveřích nebyly žádné stopy po násilí. Sešel jsem tedy dolů do haly, abych se zeptal: „Byl někdo v mém pokoji?“

Poskočila. Ne moc, tak o tři centimetry, ale bylo to znát.

„Ne, pane, samozřejmě ne.“

„Jaké mám číslo pokoje?“ uhodil jsem na ni.

Otočila se pozorně k obrazovce počítače.

„Když mi řeknete své jméno, pane, ráda vám pomohu.“

„Když neznáte mé jméno, ani číslo pokoje,“ nachytal jsem ji, „jak můžete vědět, že tam nikdo nebyl?“

„Já… no… nikdo nechodí do pokojů hostů, pane.“

„Ztratily se mi hodinky,“ řekl jsem. „Nechal jsem je na stolku a teď jsem je nenašel.“

„Oh, bože,“ lekla se. „No, on by přece…“

Čekal jsem. Nevěděla, co říct. Měl jsem čas. Ticho mi nevadilo. Z baru odněkud za jídelnou jsem zaslechl mužský smích. Čekal jsem.

„Jsem si jistá, že by neukradl vaše hodinky, pane.“

„Kdo?“

„Strážník Swinny.“

„Policajt?“

„Ano, pane. To je jediný důvod, proč jsem ho k vám pustila. Je to policista. Říkal, že je to důležité.“

„Altonská policie?“

„Ano, pane. Je to detektiv z šerifova odděleni, z městské policie.“

„Znáte ho?“

„Ano, pane. Studoval s mým bratrem.“

„Nemá tmavě modrý buick sedan?“ zeptal jsem se.

„Nevím, pane. Nevšimla jsem si ho, než vešel do haly. Tvrdil, že jde o oficiální policejní záležitost. Sedale by mohl vědět něco o jeho autu.“

„Sedale, ten černoch v zelené uniformě?“

„Ano, pane. Pan Swinny mi říkal, ať před vámi mlčím. Prý je to úřední věc.“

„Jistě,“ usmál jsem se a podíval se úmyslně na své hodinky. Bylo deset po jedné. Nejevila žádné známky, že by si všimla mé léčky.

Vyšel jsem ven na širokou verandu, kde Sedale zametal schody.

Řekl jsem: „Promiňte, Sedale. Znáte pana Swinnyho z altonské policie?“ Pousmál se.

„Neudrží jazyk za zuby, že jo,“ poznamenal.

„Víte, jaký auto Swinny má?“

„Přijel sem ve Ford Rangeru. Červeným s černýma potahama.“ „Nevíte, čí je ten modrej buick zaparkovanej támhle naproti?“ Sedale se na něj podíval, pak zpátky na mě a zavrtěl hlavou. „Těžko říct.“

„Víte, Swinny byl v mým pokoji,“ vysvětlil jsem mu.

„Jasně,“ povídá. „Pustil jsem ho tam.“

„Jakto?“

„Nařídila mi to.“

„Zůstal jste s ním?“

Znovu zavrtěl hlavou.

„Jenom jsem ho pustil dovnitř. Němotám se kolem poldů víc, než musím.“

Podíval jsem se zpátky na buicka. Neviděl jsem žádnou vysílačku, ale na zadním kouřovém skle byla malá telefonní anténa.

„Je v tom autě někdo?“ zeptal jsem se.

Sedale pokrčil rameny.

„Parkoval tu už, když jsem vyšel ven,“ odpověděl. „Něco se děje?“

„Ještě ne,“ řekl jsem a vyšel z verandy směrem k buicku. Kdosi tam seděl, ale když jsem se přiblížil, nastartoval a odjel.

14.

Vrátil jsem se do hotelu a zavolal Farrellovi do Bostonu. Pak jsem se zeptal Sedala na cestu do Cantenburské farmy. Musel jsem projít město, což v případě Altonu nebylo příliš objevné.

V Bostonu byl časný podzim, ale tady bych roční období popsal spíš jako pozdní léto. Silné listy starých stromů propouštěly na široké ulice sluneční paprsky. Auta jimi projížděla jen zřídka a beze spěchu. Jemné horko se kolem mě uzavřelo klidně, bez obvyklé útočnosti léta uprostřed velkého města.

Prošel jsem okolo karolínské Akademie podél cihlové zdi, která byla vyšší než já. Na celé zdi jsem nenašel pravý úhel, ani žádný roh. Pravidelně se vlnila dovnitř a zase ven a pokračovala v tomto tempu dál, když jsem od ní odbočil do špinavé uličky.

Pod nohama mi začal skřípat měkký červený prach. Velmi vysoké stromy, které lemovaly cestu, se nekošatily nad hlavami, ale stály rovné, s nejnižšími větvemi ve výšce několika metrů. Sloupořadí pinií. Kromě mých kroků a bzučení komárů se nikde neozval žádný zvuk. Dole na konci ulice jsem uviděl otevřenou tréninkovou dráhu s travnatým polem uprostřed. Rostl na něm obrovský silný strom zarámovaný sloupy pinií. Světlo na konci tunelu.

V měkké zemi zůstaly otisky kopyt a slyšel jsem i jejich klapot. V červené hlíně na oválné trati klusalo několik koní. Koně jezdila většinou děvčata v džínách, těžkých botách a jezdeckých čapkách. Padesátikilové dívky ovládající pětimetráková zvířata. Z bližší vzdálenosti jsem slyšel, jak koně nozdrami vtahují vzduch a s funěním ho zase vyfukují. Dýchání bylo tak pravidelné jako tlumený klapot jejich kopyt.

Nalevo, asi půl míle nahoře nad dráhou, byla startovací brána. Tři nebo čtyři muži postávali kolem ní a sledovali klus koní. Jeden z nich měl osedlaného statného klidného hnědáka. Za startovací branou bylo parkoviště s několika auty a napravo za plochou stál komplex bílých budov.

Vyrazil jsem směrem k hloučku mužů. Chlap na koni mě pozdravil: „Brý den.“

„Potřeboval bych mluvit s někým z vedení,“ řekl jsem.

„To by mohl bejt pan Ferguson,“ odpověděl mi a kývl k jednomu ze stojících.

„Frank Ferguson,“ podal mi ruku dotyčný.

Představil jsem se.

„Poďte do kanceláře,“ pozval mě Ferguson. „Možná mi zbylo nějaký kafe, i když už nebude moc silný.“

Ferguson byl menší postavy s nohama do O a velikým břichem. Měl husté kudrnaté šediny, trochu dlouhé na jeho věk. Oblečený byl do džínsů, červené vzorované košile a bezového manšestrového saka s koženými ovály v místě loktů. Ke kanceláři směřoval rychlými kroky. Vytáhl přitom z kapsy dýmku a nacpal ji tabákem. Ve chvíli, kdy jsme vstupovali do jeho kanceláře, už z ní spokojeně bafal.

Ke dveřím kanceláře, které jsem viděl až na konci stáje, jsme museli projít koridorem mezi oddělenými kójemi. Jeden vedle druhého v nich postávali koně, žvýkali seno – alespoň v jednom případě také přepážku kóje – a pohazovali svými dlouhými krky. Jednoho z nich, kaštanového hřebce, omývala houbou mladá dívka. Měla na sobě hnědé tričko s nápisem Cantenburská farma a blonďaté vlasy si zapletla do copu sahajícího až po pás. Polévala koně vodou, mydlila ho, kartáčovala, a pak mydliny pečlivě smývala. Hřebec stál klidně. Zíral svýma velkýma hnědýma očima na vnitřek tréninkového oválu. Příležitostně si přešlápl.

Kancelář nebyla nic moc. Visely tam fotografie koní a jejich majitelů shromážděných v typických pózách společně s vítězi jakýchsi závodů. Ferguson nechyběl téměř na žádném z obrázků. V místnosti stál šedivý kovový stůl s nějakými fascikly a zpola plným překapávačem na kávu. Skleněná nádoba seděla na teplé plotýnce a vydávala obvyklý pach kávy ohřívané půl dne.

Ferguson kývl k překapávači. Zakroutil jsem hlavou. Posadil se za stůl a já na židli.

„Jsem detektiv,“ řekl jsem. „A prošetřuju informace o ženě, která tady kdysi pracovala. Jmenovala se Olivie Nelsonová. Je to tak pětadvacet, sedmadvacet let. Byl jste tady?“

Ferguson přikývl a nalil si šálek kávy s přepáleným pachem. Osladil si ji dvěma lžícemi cukru, přidal práškovou smetanu a vše míchal, zatímco mě poslouchal.

„Jo, určitě. Jsem tady čtyřicet let, příští jaro to bude čtyřicet jedna. Přesně tady. Pomáhal jsem to tu v Altonu otevřít. Všichni si mysleli, že se musejí dostat do Kentucky. Ale my jsme jim ukázali.“

Zamíchal si ještě jednou kávu.

„Vzpomínáte si na Olivii Nelsonovou?“ zeptal jsem se.

„Dítě Jacka Nelsona,“ odpověděl Ferguson. „Starej Skokan Jack. Bože, ten bejval dobrej.“

„Skokan?“ vyptával jsem se.

„Jack by skočil na cokoliv ženskýho pohlaví,“ vysvětlil Ferguson.

„To je pěkný, mít koníčka,“ podotkl jsem. „Co mi řeknete o Olivii?“

Ferguson pokrčil rameny.

„Je to dávno,“ vzpomínal. „Byla hezký dítě, zkušenej jezdec. Stejně jako támhlety. To víte, mladý holky mají někdy rády mezi nohama velký silný samce.“

„Hezky řečeno,“ poznamenal jsem. „Nic neobvyklýho?“

„Ne, její rodina byla bohatší než většina… proč jsem ji sem vzal? Jack měl hodně peněz v mejch koních.“

„Víte něco o Olivii potom, co odtud odešla?“

Zase pokrčil rameny a vtáhl kouř z dýmky. Dobře to s ní uměl. Zapálil ji jednou sirkou a bez námahy udržel oheň.

„Ne-e,“ odpověděl. „Nevedu si moc záznamů o dětech ze stáje. Vím, že jí umřela máma hned, když dokončila studia…“ Pomalu zakroutil hlavou. „Jacka to málem zabilo, ta její smrt. Myslel byste, že neměl moc zájem, protože mrouskal všude kolem. Ale musel ji svým způsobem milovat. A moc, k čertu! Byl vážně na dně. Zabralo mu to pár let, než se z toho dostal.“

Ferguson upěchoval fajfku a aniž by ji přendal do druhého koutku úst, vypustil kroužek kouře. Pak se zazubil.

„Stejně bych svou dceru nenechal bez dozoru v jeho blízkosti.“

Tou větou jsem dostal ránu na solar, což znělo něco jako bang.

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jackovi je něco přes sedmdesát, ale když to může chytit, skočí na to,“ odpověděl Ferguson.

Byl jsem zticha. Podíval se na mě.

Věděl, že něco řekl, ale nevěděl, co. Čekal.

„On je naživu,“ vydechl jsem.

„Ještě minulej tejden byl,“ přitakal. „Popili jsme trochu. Máte snad novější informace?“

Zakroutil jsem hlavou, „Slyšel jsem, že je mrtvej.“

„No, není,“ řekl Ferguson.

„Dostal jsem nejspíš mylnou informaci.“

15.

V Jižní Karolíně bylo stále ještě letní počasí, ale dnešní večer už přišel dřív než ten včerejší. Stmívalo se, když jsem nechal Fergusona v kanceláři a začal se šourat směrem k Alton Arms. Přešel jsem parkoviště a opět zahlédl modrý buick, jak odtud vyjíždí na dlážděnou ulici, která vedla od stájí k dálnici.

Večer se snesl pod vysoké pinie a komáří bzukot vystřídalo cvrkání cikád. Nebylo slyšet žádný jiný zvuk kromě mých kroků na měkké zemi. Šel jsem tudy sám. Na boku jsem cítil váhu své pistole, která mi dodávala pocit bezpečí.

Jestliže otec Olivie Nelsonové nezemřel, někdo musel policii lhát. Nemohl jsem však určit, zda to byl Loudon Tripp, nebo Olivie, která lhala Loudonovi, nebo Skokan Jack sám, kdo lhal své dceři.

Jakmile jsem dorazil do hotelu, zavolal jsem Farrellovi.

„Mohl byste zjistit jednu zvláštní značku auta?“

„Počkejte, to se vám bude líbit,“ skočil mi do řeči Farrell. „Dopravní policie Jižní Kalifornie určuje značky a informace o jejich vlastnictví se podávají jen v závažnejch případech.

„Nemůžete to prokázat jako závažnej případ?“

„Protože vás někdo pronásleduje, nebo protože máte jen utkvělou představu? Ne. Kdybyste se porval před svědkama a jeden ze rváčů utekl autem, to by byl závažnej případ.“

„Je to součást vyšetřování vraždy,“ naléhal jsem.

„To říkáte vy, ale dopravní policie v Jižní Karolíně ne. Říkají, že se můžu jít bodnout. I když mluví s jižanskou zdvořilostí.“

„Takový značky aut patří většinou tajnejm,“ dodal jsem.

„Hm.“

„OK,“ povzdechl jsem si.

Chvíli jsem ve sluchátku naslouchal mdlému dutému tichu.

„OK,“ řekl jsem znovu. Farrell čekal.

„Mám něco, co se vám taky bude líbit,“ řekl jsem.

„Jo?“

„Otec Olivie Nelsonovy je naživu.“

„Jo?“ vykřikl rozčileně.

„Kontrolujte se,“ poznamenal jsem.

„Tripp tvrdil, že její rodiče jsou mrtví,“ řekl Farrell.

„Správně,“ souhlasil jsem.

„Proč by lhal?“

„Možná nelhal,“ řekl jsem. „Možná mu to namluvila ona.“

„Proč by lhala?“

„Možná si myslela, že jsou mrtví,“ odpověděl jsem.

„Nechte už toho, k sakru!“ zařval Farrell. „Jestli je její otec živej, přestože tvrdila opak, někdo musel lhát.“

„Ano pane,“ přitakal jsem. Z okna hotelového pokoje jsem na protější straně ulice zahlédl modrý buick zaparkovaný pod těžkými stromy.

„Půjdete za ním?“

„Ano pane.“

„Přestanete už konečně šaškovat?“

„No dobře, pane,“ parodoval jsem. „Nejdřív musím udělat něco s tím chlápkem, co mě sleduje.“

„Proč ho jednoduše neignorujete?“ zeptal se Farrell.

„No, kvůli jedny věci: sleduje mě úplně nepokrytě. Jedině, že by to byl nejhorší polda ze starý konfederace. Chce, abych ho viděl.“

„Což znamená, že vás chce vystrašit?“ zeptal se Farrell.

„Jo. Chci vědět proč. A kdo to je.“

„Až to zjistíte, dejte mi vědět,“ poznamenal Farrell.

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Pokud to nebude tajný.“

16.

Můj pronajatý ford stál na parkovišti u pravého rohu hotelu. Vyšel jsem předními dveřmi a zamířil k němu. Chlap v buicku mě určitě viděl. Postavil se tak, aby mě mohl sledovat v případě, že odjedu. Je mnohem snazší sledovat někoho otevřeně.

Nastartoval jsem forda a zahlédl malý obláček dýmu z výfuku buicka. Vyrazil jsem na silnici hotelového parkoviště, přesvištěl kolem rohu a s předoucím motorem zastavil přímo za ním. Nic se nestalo. Neviděl jsem dovnitř kvůli kouřovým sklům. Vyčkával jsem. Na protější straně ulice bloumal lovecký pes, posadil se na horní schod verandy, přední tlapy o stupeň níže. Sedale po chvíli vyšel ven a dal mu nažrat. Pes zůstal ve stejné pozici, jen jeho čelist zpracovávala zbytky z kuchyně. Jeho pán sebral koště a začal zametat verandu, přestože místo vypadalo čistě. Podezříval jsem ho, že tohle byla práce z nudy, aby nemusel okounět v hale a povídat si s recepční.

Buick se nehýbal. Zadek auta se slabě otřásal a u výfuku se tetelil horký vzduch. Začal jsem přemýšlet o svém vysněném rugbyovém týmu, o tom, zda třetím mužem mého hvězdného obsazení by měl být Brooks Robinson, nebo Mike Schmidt. Přikláněl jsem se ke Schmidtovi. Samozřejmě Bili Cox by si to mohl rozdat s každým, ale Schmidt byl silné číslo. Na druhou stranu, zrovna tak Eddie Matthews. Buick přede mnou zařadil rychlost a odlepil se od obrubníku. Následoval jsem ho. Na konci krátké ulice zahnul doleva, pak ostře doprava, zpomalil na zelenou a na červenou vyrazil. Projel jsem za ním a zůstal v závěsu, když projížděl dolů alejí kolem Krogerova supermarketu, i když zrychlil až na doraz a řítil se pryč z County Road.

U Route 20 jsme rychlostí 85 mil za hodinu zamířili na východ k hlavnímu městu Jižní Karolíny, ke Columbii. Půjčený ford se celý třásl, ale držel se. Po deseti mílích se buick obrátil o 180 stupňů na kruhovém objezdu a vyjel zpátky na západ, k Auguste. Udělal jsem totéž. Po pár minutách jsme zpomalili na dlouhém nájezdu. V pravém pruhu jel traktor a v levém bílý cadilac, který se pohyboval přibližně stejnou rychlostí – asi 40 mil v hodině. Zůstaly v tandemu. Zasekli jsme se za nimi a následovali je asi pět minut. Nezrychlily ani na troubení. V cadilacu jsem nezahlédl žádného řidiče, což obvykle nebývá dobré znamení.

Na výjezdu z dálnice buick odbočil, sjel dolů s rampy, a dostali jsme se tak na dlážděnou vedlejší silničku. Znovu jsme zastavili.

Modrý motýl poletoval z jedné pinie na druhou. Na moment se posadil, pohyboval tykadly na všechny strany a pak bez důvodu, který by se dal pochopit, odletěl na další strom nebo větev, kde znovu opakoval tentýž rituál. Semper paratus.

Dlážděná ulice se před námi klikatila k elektrickému vedení, které vedlo k dálnici skrze průsek v lese, a protínalo ji v pravém úhlu. Kolem nás svištěl provoz na dálnici – tak docela jiný svět, než těch několik poklidných bloků ulic v Altonu.

Partnerem v mém rugbyovém týmu všech dob musel být Ozzie Smith. Viděl jsem Martyho Mariona, ale neměl ránu jako Ozzie. Jenže zase Pee Wee Reese byl jedním z největších hráčů rugby, jakého jsem kdy viděl. To bylo pravidlo kvalifikace. Takový byl hvězdný tým všech dob. A Ozzie dělal věci, které jsem nikdy u jiného na hřišti neviděl. Musel to být Ozzie.

Řidič buicku dospěl k rozhodnutí. Dveře se otevřely, vystoupil a vracel se ke mně. Byl oblečený do světle bezového kostýmu a kaštanové blůzy s vázankou na krku. Měl středně vysoké podpatky, na rameni černou kabelu a byla to žena. Možná čtyřicetiletá, dobře stavěná, s pevnou čelistí a širokými ústy. Oči měla oválné a posazené daleko od sebe. Její make-up zdůrazňoval obojí: tvar obličeje i umístění očí způsobem, jakému jsem nerozuměl. Stáhl jsem okénko dolů. Její podpatky tvrdě duněly na dláždění. Zdála se naštvaná.

Když došla až ke mně, zeptal jsem se: „Viděla jste někdy hrát Ozzieho Smithe?“

„OK, kamaráde,“ řekla, „o co jde?“

„No, rozhoduju se mezi Ozzie Smithem a Pee Wee Reesem pro svůj vysněný rugbyový tým.“

„To mě houby zajímá,“ pokračovala. „Zeptala jsem se a chci odpověď.“

Usmál jsem se na ni, ale ignorovala to.

„Nechtěla byste jít tančit, nebo tak něco?“ zeptal jsem se.

Zakroutila hlavou, sáhla do kapsy pro kožené pouzdro, aby ho otevřela a ukázala mi jeho obsah.

„Jsem policistka,“ prohlásila.

Znak měl modrozlatou barvu a na něm bylo dokola napsáno Altonská státní policie.

„To asi žádnej tanec nebude, co?“

Zuřivě zakroutila hlavou.

„Podívej se, milánku,“ odsekávala. „Nebudu se s tebou babrat. Buď mi odpovíš hned teď, nebo půjdeš se mnou.“

„Proč? Za sledování policajta?“

„Proč jsi mě sledoval?“

„Protože vy jste sledovala mě. Počítal jsem, že se na vás pověsím a buď vystoupíte z auta, nebo vás budu sledovat až domů.“

Dívala se na mě. Byl to standardní pohled tvrdého poldy.

„Rozhodla jste se promluvit si se mnou,“ pokračoval jsem. „Teď vím, že patříte do policejního oddělení. Kdo vás na mě nasadil?“

„Ptát se budu já.“

„Ne, vy ne. Nevíte, na co se ptát.“

„Vím nevím,“ odsekla, „můžu ti říct, že tohle není pro tvou hlavu. Bylo by lepší, kdyby ses vrátil domů a našel si jinej případ, než to nebude ani pro tvoje uši.“

„Otevřeně jste mě sledovala,“ řekl jsem. „Někdo zpřeházel můj pokoj a nechal mě, abych se o tom dozvěděl. Myslím, že mě někdo chce zastrašit. Chci vědět proč? Kdo mě chce odradit? Co mi můžete říct o Olivii Nelsonový? Kam chodíte ke kadeřnici?“ usmál jsem se znova.

Opět se na mě podívala svým tvrdým policajtským pohledem. Byl překvapivě efektní, když si pomyslím, že vypadala trochu jako Audrey Hepburnová. Ostře zakroutila hlavou a její oči se divně zablýskly.

„Salón Rosetta,“ odpověděla, „v Batesburgu.“ Pak se otočila na svých polovysokých podpatcích a odešla k autu, nasedla, obrátila se o 180 stupňů a projela kolem mě směrem k Altonu.

17.

Ležel jsem zutý ve svém pokoji v Alton Arms, tři polštáře pod hlavou, a mluvil jsem po telefonu se Susan. Na stole stála láhev skotské, trochu sody a kbelík ledu. Košile visela na věšáku na toaletě s růžovým prkýnkem. Pistole na nočním stolku byla položená hlavní obrácenou ven. Kvůli bezpečnosti. Usrkával jsem pití z jedné z nízkých širokých sklenic, které poslali z recepce. Byl na nich vybroušený ornament se zašifrovaným A. Látková ramínka a sklenice s monogramem – hotel se tvářil jako první třída.

„Jak je děcku?“ zeptal jsem se.

„Dobře,“ odpověděla Susan. „Vzala jsem ji po práci na procházku a koupila jí novou kost. Teď se roztahuje na posteli a žvejká ji. A morek jí kape okolo.“

„Jak obdivuhodné,“ zasmál jsem se. „Chybím jí?“

„Schází ti tatínek, Perlo?“ zeptala se Susan mimo telefon.

Čekal jsem.

„Ne,“ odpověděla místo ní Susan, „nejspíš ne. Možná si na tebe vzpomene, až dojí tu kost.“

„Jak kruté.“

„Stejská se mi,“ povzdechla si Susan.

„To trochu pomohlo,“ řekl jsem, „ale není to totéž.“

„Proč ne?“

„Mohla z tebe mluvit jen touha.“

„Kdežto láska Perly je nevinně čistá.“

„Přesně,“ odpověděl jsem.

Zasmála se. Vždycky jsem miloval zvuk jejího smíchu.

„Bavíš se dobře?“ zeptala se.

„Ne. Místní policie se mě pokouší vystrašit k smrti.“

„Vážně?“

„Jo. Před chvílí jsem měl výstup s jedním z jejich tvrdejčh detektivů.“

„Povídej,“ byla zvědavá Susan.

Začal jsem prohledaným pokojem a zahrnul i rozhovor s Fergusonem.

„A proč by to státní policie dělala?“ ptala se dál.

„Dohaduju se, že jim to někdo poradil. Nechápu, jak jinak by se o mně dověděla zrovna Altonská státní policie z Jižní Karolíny.“

„Těžko říct,“ poznamenala Susan. „Ale asi to tak bude. Kdo ji na tebe mohl nasadit?“

„Někdo, kdo nechce, abych prozkoumal minulost Olivie Nelsonový.“

„Když to tak probírám, můžu vyloučit sama sebe,“ podotkla Susan. „Otázkou je, kdo nechce a proč?“

„Ano,“ přitakal jsem.

„A na tuhle otázku ty nemáš odpověď.“

„Ani jednu,“ přiznal jsem.

„Další možnost je najít někoho, kdo má moc, aby k tomu dokopal kancelář šerifa,“ přemýšlela.

„Dobrej nápad, Delli,“ zajásal jsem.

„Delli?“

„Della Streetová… Pery Mason. Asi mluvím moc v hádankách.“

„Ten problém většinou nejsou hádanky,“ namítla Susan.

„Stejně,“ řekl jsem. „Celej případ je příliš nejasnej, abych si mohl něco domyslet. Jedinej člověk, kterej může mít prsty dlouhý až sem, je senátor Stratton.“

„Proč by tě chtěl odradit?“

„Možná zná Trippa. Potkal jsem ho v Harvard Clubu, když jsem s Trippem obědval. Vyžádal si na mě v Bostonu reference. Ale třeba je to jen rutina, součást předvolební kampaně, ať už skutečný, nebo potenciální.“

„A on je jedinej, kdo přichází v úvahu?“

„Správně.“

„Myslela bych, že liberální senátor z Massachusetts nemá příliš moci v zemědělský Jižní Karolíně,“ řekla Susan.

„Politici mívají různý kamarády,“ podotkl jsem.

„Možná s tím má něco společnýho živej otec Olivie,“ hádala Susan.

Vypil jsem trochu další skotské se sodou.

„Snad,“ přitakal jsem.

„Co budeš dělat dál?“

„Dám si dvě nebo tři skleničky,“ odpověděl jsem, „objednám nějaký sendviče, půjdu do postele a všechno to zaspím. Ráno jdu na snídani do restaurace „U dostihové dráhy“. Sedale, zdejší údržbář, můj nejbližší jihokarolínskej přítel, povídal, že si ji nesmím nechat ujít. Všichni tam prej jedí autentickou jižanskou kuchyni.“

„A já o to přijdu,“ povzdechla si Susan. „Co bude po snídani?“

„Půjdu ven a zjistím, jestli bych mohl promluvit se Skokanem Jackem Nelsonem,“ odpověděl jsem.

„To by mohlo bejt zajímavý,“ podotkla Susan.

„Zdaleka ne tolik, jako setkání s tebou.“

„Samozřejmě, že ne,“ potvrdila, „ale třeba tě to dovede k vysvětlení, proč měla policie uvěřit jeho smrti.“

„Přál bych si, abys zejtra snídala se mnou,“ řekl jsem. „Šálek kávy, kroupy, rajská omáčka.“

„Dej na sebe pozor,“ strachovala se Susan.

„Ano,“ řekl jsem. „Miluju tě.“

„Já taky,“ řekla, „a malá tě určitě postrádá o hodně víc, než si myslí.“

Zavěsili jsme. Odpočíval jsem chvíli na posteli se svou sklenicí a díval se na malé hranaté zuby zdobící strop pokoje kolem dokola. Vstal jsem, abych si dolil a podíval se přitom z okna. Alton byl pod setmělou oblohou temný a tichý. Měsíc nesvítil. Ani hvězdy nebyly vidět. Vítr lehce ohýbal stromy a šuměl ve větvích tak, že jsem ho slyšel i skrz zavřené okno. Přes ulici, ve žluté záři pouliční lampy, bylo téměř prázdné dláždění porostlé trávou. Žádné stopy po modrém buicku. Možná se už rozhodli nechat mě na pokoji. Nebo se jen dohodli na jiném postupu. S hlavou plnou myšlenek jsem popíjel na posteli, protáhl si svaly na zádech a na ramenou a podíval se na svého browninga ležícího na nočním stolku.

Pozvedl jsem sklenici směrem k pistoli a napil se.

„Vím o tobě, chlapče,“ řekl jsem.

Pak jsem zvedl jídelní lístek a začal si vybírat.

18.

Do restaurace „U dostihové dráhy“ to bylo asi čtvrt míle od Cantenburské farmy. Měla vzhled nízkého bílého bloku. Stará železná reklama visela na dveřích, které vypadaly spíš jako kosočtverec než obdélník. Blok se trochu posunul a vše bylo malinko jinak, než mělo být. Dlouhé praskliny se klikatily ve všech spojích a napříč průčelím. Z oken se linul silný zápach sádla.

Vešel jsem. Budova byla podélně rozdělena do dvou místností. V jedné z nich stály dva kulečníky a music box. Uvnitř hráli kulečník a pili colu čtyři žokejové v tričkách a džínsách. Poslouchali Waylona Jenningse. Na mé straně zaplňovaly jídelní plochu dlouhé umělohmotné stoly. Za jedním z nich jedl dobře oblečený muž se ženou šunku s vejci, kukuřici a toast. Hned vedle seděly tři urostlé dámy ve velkých kloboucích. Vydal jsem se do kuchyně, kde vařily dvě ženy, tlustá šedovlasá černoška a tlustá šedovlastá běloška. Oběma se na čele leskly kapky potu. Bílá žena pracovala v džínsách. Ta černá v květovaných šatech. Obě měly zástěry. Černoška se zeptala, aniž vzhlédla od pánve, na které míchala vajíčka: „Co chcete?“

Objednal jsem si kukuřici, toast a kafe.

„Všechno?“

„Toť vše, co si přeji,“ odpověděl jsem. „Ta vůně už mi svírá tepny.“

Stále bez vzhlédnutí pohodila hlavou ke stolům. Bílá žena přede mě na pult postavila velký bílý hrnek a kývla na hrnec s kafem.

„Posaďte se,“ řekla černoška. „Přinesem to.“

Nalil jsem si kávu, přidal smetanu a cukr a odnesl vše k prázdnému stolu. Běloška obešla pult s ohromným množstvím talířů a položila je před trojici dam. Bylo mi jasné, proč všechny tři tak vyrostly.

Usrkával jsem kávu. Byla příliš horká. Polkl jsem s námahou a foukal do hrnku. Na stěnách místnosti visely obrázky, většinou fotografie z dostihů, žokejové a majitelé s koňmi. Koně byli vždy ti nejméně vzrušení. Staré černobílé zvětšeniny měly zohýbané rohy a okraje potrhané opakovaným prohlížením. Jedinou současnou věcí byl velký kalendář s obrázky psů hrajících poker. Visela tam i fotka Olivie Nelsonové – laciný portrét, který vypadal jako školní fotografie v papírovém rámu každoročně posílaná domů rodičům. Vstal jsem, popošel k ní a podíval se zblízka. Jasně to byla Olivie Nelsonová. Podobala se té na obrázku z koleje a nelišila se moc ani od fotky z Beacon Hillu. Káva už trochu vychladla, a tak jsem ji popíjel, zatímco jsem si prohlížel portrét. Bílá žena vyšla z kuchyně a nesla mi snídani.

„Kde sedíte?“ zeptala se.

Kývl jsem ke stolu. Žena prošla kolem mě a položila tác na mé místo.

„Promiňte,“ osmělil jsem se. „Můžu se vás zeptat, proč máte na zdi fotku Olivie Nelsonové?“

Neupravené vlasy jí visely přes čelo jako roztrhaná ponožka. Vysunula bradu a ohrnula spodní ret.

„Nemáme žádnej obrázek Olivie Nelsonový.“

„Tak kdo je tahle mladá žena?“ ptal jsem se dál a ukázal na fotku na stěně.

„To je Cheryl Anne Rankinová,“ odpověděla žena.

„Vypadá úplně jako Olivie Nelsonova. Jste si jistá, že to není ona?“

„Myslím, že bych měla znát vlastní dceru,“ zavrčela. Mluvila hlasem skoro neslyšným, s hlavou skloněnou dolů.

„Vaše dcera? Cheryl Anne Rankinová, která vypadá přesně jako Olivie Nelsonová, je vaše dcera?“

„Není jí podobná,“ řekla svým nohám.

Přikývl jsem a příjemně se usmál. Bylo těžké být okouzlující k někomu, kdo zíral na zem.

„Znáte Olivii Nelsonovou?“

„Z dřívějška.“

„Můžete mi o ní něco říct?“

„Ne.“

„Kde je teď vaše dcera?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla úporně hlavou a dál sledovala zem.

„Musím pracovat. Nemůžu tu prokecat celej den,“ řekla.

Obrátila se, odšourala se zpět do kuchyně a začala rozbíjet vejce do mísy. Černoška se podívala nejdřív na mě a pak na ni. Bylo jasné, že se jí nechce do další diskuse a že kdyby se na mě vrhly obě dvě, mohl bych snadno přijít k úrazu. Odešel jsem tedy zpátky ke stolu, vypil kávu a snědl kukuřici. Znovu jsem se podíval na fotku Cheryl Anne Rankinové, která se navlas podobala Olivii Nelsonové.

Byl jsem zmaten.

19.

Dům Skokana Jacka Nelsona stál na kopci za tréninkovou dráhou. Kolem něj se prostíral trávník až k silnici, vzdálené možná půl míle. Cesta byla vysypaná mušlemi a kroutila se v bílých obloucích nahoru zelenou plochou k bráně podepřené zářivě bílými sloupy. Také jednopatrový dům byl nabílen a vypadal, že pochází z doby občanské války. Podobal se evropské venkovské usedlosti. Jasně bílý svítil jako bójka plovoucí na barevné vlně keřů a květin na vrcholu kopce. V prázdných oknech se odráželo dopolední slunce. Při krajích pozemku rostly vysoké jižní pínie, jejichž kmeny ohraničovaly pozemek. V korunách zpívali ptáci a u domu jsem zahlédl i včely poletující z květu na květ. Připadal jsem si nepatřičně, když jsem s křupáním stoupal nahoru po cestičce.

Zazvonil jsem a zvonek se uvnitř rozdrnčel. Několik psů na něj reagovalo štěkotem, který zřejmě nemysleli příliš vážně. Čekal jsem. Psi pokračovali bez nadšení, jako by pouze dělali svoji práci a bylo jim ve skutečnosti jedno, jestli je někdo za dveřmi.

Větřík si lehce pohrával s vrcholky vyšších květin a včely se jím nechaly unášet. Neslyšel jsem žádné kroky. Dveře se jednoduše otevřely. Pomalu. Ohromná hala za nimi byla tmavá. Černý hlas starého muže z Jihu řekl: „Ano pane.“

„Jmenuji se Spenser,“ představil jsem se a podal vizitku do tmy. „Přišel jsem za panem Nelsonem,“ usmál jsem se do temné haly, přátelsky, jako podomní obchodník. Černá ruka, skoro neviditelná v šeru, sebrala vizitku.

„Vstupte,“ řekl starý hlas.

Vnitřek domu byl nasáklý podivným čerstvým pachem. Znal jsem ho, ale nedokázal ho zařadit. Cítil jsem, že se mi něco otírá o nohy a podíval se dolů na starého loveckého psa. Byla příliš velká tma, abych ho mohl jasně rozeznat, ale držení hlavy a ohnutá záda naznačovaly, že je starý. Sehnul jsem se a nechal si očichat hřbet ruky. Postupně jsem přivykal na šero a objevoval kolem sebe tři čtyři další psy.

Černý muž řekl: „Počkejte tu, pane. Podívám se, jestli vás pan Nelson přijme.“

Měl měkký hlas a byl velmi starý. Vysoký jako já, ale hubený. Stál, jako by se styděl za svou výšku a chtěl ji skrýt. Byl oblečen do obnošeného černého obleku a bílé košile s úzkou černou vázankou jako filmový falešný hráč. Ruka, která držela moji vizitku, mě překvapila svojí mohutností. Měl ruce elegantní, jako by hrál karty, nebo na harfu.

„Jistě,“ řekl jsem.

„Nevšímejte si těch psů, pane,“ poradil mi. „Nic vám neudělají.“

„Já vím,“ ujistil jsem ho. „Mám psy rád.“

„Ano pane,“ řekl a odešel. Jeho nohy v pantoflích šustily na staré dubové podlaze.

Místnost bez oken byla celá z tmavého dubu, obložení zdí i stropní kazety. Točité schodiště vedlo nahoru k zadní polovině vstupní haly. Určitě tam byla nějaká okna, protože ze šachty schodiště sem dopadala trocha slabého světla.

Čerstvý pach, kterého jsem si při vstupu všiml, se zmírnil, když muž odešel. Vrátil se znovu spolu s měkkým šepotáním svých pantoflí. Uvědomil jsem si, co to je. Dům byl cítit po alkoholu a ten černý muž ještě víc. Není divu, že se mi to zdálo povědomé.

„Pan Nelson se ptá, proč ho chcete vidět, pane?“

„Kvůli jeho dceři,“ odpověděl jsem.

„Ano pane.“

Znovu se odšoural, tentokrát na delší dobu. Škrábal jsem starého psa za uchem, a ten se důvěřivě opřel o moji nohu o něco víc. Ostatní psi seděli s respektem poblíž v půlkruhu, který měl možná nějakou hierarchii. Ten nejstarší měl viditelně navrch. Ted už jsem rozpoznal, že je kolem očí natolik šedivý, že připomíná mývala.

V hale visely zlatě rámované malby závodních koní, patrně z 19. století, kdy se koně malovali s dlouhými těly a malou hlavou. Možná to tak dřív skutečně bylo.

Pes se dožadoval pozornosti, a tak jsem se sehnul a drbal ho dál. Ostatní nás pozorovali. Pod čerstvou vůní whisky jsem cítil snesitelnější pach psů. Líbily se mi oba, ačkoliv jsou lidé, kteří nemají rádi ani jeden z nich.

V domě nezazněl ani hlásek. Žádné obvyklé zvuky: klimatizace, praskání schodů nebo vrčení lednice. Nic než ticho, které jako by sílilo.

Černý muž se tiše přišoural zpátky do obrovského vchodu.

„Pan Nelson vás přijme. Tudy, prosím, pane.“

Na konci haly jsme zašli pod schodiště a dveřmi jsme se dostali do prosvětlené galerie v zadní části domu. Řada francouzských oken ji naplňovala slunečním jasem. Na konci jsme zahnuli doprava do velké osmiúhlé prosklené verandy se skleněnou střechou. V proutěné lenošce na tmavě zeleném koberci seděl starý muž v bílém obleku. Dopadalo na něj slunce a vypadal jako Mark Twain na cestě do pekla. Měl dlouhé bílé vlasy a velký bílý knír. Vážil nejspíš sto padesát kilo, většinu z nich obstarávalo jeho břicho. Něco z jeho váhy bylo i v čelistech a hodně na krku, který přetékal přes límec. Jak tam seděl, mohl jsem stále ještě vidět zbytky síly, kterou kdysi měl. V červené tváři se zračily stejné prvky jako v profilu na portrétu jeho dcery.

Na proutěném stolku vedle něj stála modře malovaná porcelánová mísa s roztávajícím ledem a částečně vypitá láhev Jacka Danielse. Držel v ruce širokou sklenici se silným dnem. Černou hůlku měl opřenou o opěradlo lenošky. Naproti němu stálo proutěné křeslo a stolek s televizí, na jejíž obrazovce nekonečně kroužila pestrá auta po závodní dráze. Žádný jiný nábytek už v místnosti nebyl. Měl jsem tam pocit jako v prázdné tělocvičně.

Starému pánovi dělali společnost další tři psi, všichni lovečtí, s dlouhýma ušima, černí, bílí nebo strakatí. Vypadali trochu jako Perla, až na to, že měli dlouhé ocasy. Taky byli větší a tišší. Jeden z nich uhodil ocasem o zem, když mě spatřil. Ostatní mě sledovali, ale ani se nehnuli. Někde nad námi šuměla neviditelná klimatizace. Navzdory slunečnímu světlu bylo uvnitř místnosti chladno.

Starý černoch mě upracovanou, ale stále půvabnou rukou odkázal na vedlejší židli. Posadil jsem se. Skokan Jack zíral na automobilové závody a čelo se mu přitom lesklo potem.

„Dáte si trochu whisky se sodou, pane?“ zeptal se černoch.

Přemýšlel jsem o tom. Doušek alkoholu mě mohl zbavit drkotání zubů. Na druhou stranu bylo ale teprve půl jedenácté dopoledne. Zavrtěl jsem hlavou. Přikývl a odšoural se kousek stranou ke dveřím. Tam zůstal stát. Nelson pořád sledoval závody. Čekal jsem.

Nikdo se ani nepohnul. Zdálo se, že strnulost je přirozený stav zdejších věcí a že pohyb je nevítaný.

Skokan Jack upil trochu ze sklenice. Hlasatel byl šílený vzrušením z toho, že auta stále krouží dokola. Jeho vzrušení se v místnosti, kde se čas zastavil, zdálo nepřirozené. Sama obrovská obrazovka byla nepatřičná, příliš současná v tomto nehybném pokoji plném psů a starých mužů.

Seděl jsem. Černoch stál. Psi leželi. A Skokan Jack visel očima na autech a popíjel whisky. Čekal jsem. Nikam jsem nepospíchal.

Konečně někdo vyhrál. Jack sebral ovladač a ztlumil zvuk. Televize ztichla. Otočil se a podíval se na mě. Když mluvil, jeho hlas klokotal z břicha jako namáhavé funění velryby.

„Nemám dceru,“ řekl.

„Žádnou?“

„Ne,“ prohlásil a dopil sklenici. Natáhl se po láhvi, aby si znovu nalil. Starý černoch ihned přiskočil a bez zbytečných pohybů připravil nápoj a podal ho Nelsonovi. Potom se vrátil na své místo u dveří.

„Znáte ženu jménem Olivie Nelsonová?“

Zavrtěl hlavou těžce, jako by měl kolem ní olověnou obruč.

„Ne,“ odpověděl.

„Znal jste ji někdy?“ zeptal jsem se.

„Už ne.“

„Ale kdysi jste ji znal.“

Zvedl pomalu hlavu a poprvé se na mě podíval nesoustředěným pohledem.

„Ano.“

Znovu jsem čekal. Nelson pil. Jeden ze psů se náhle postavil, přešel místnost a položil si hlavu na Nelsonovo koleno. Ten začal automaticky hladit psa tlustou rukou. Měl na ní jaterní skvrny a nehty otrhané, jako by je okusoval.

„Vzala si africkýho negra,“ řekl. „Já…“

Ztratil pojem o tom, co začal. Hlava mu klesla a ponořil si nos do sklenice.

„A?“ zeptal jsem se.

Vzhlédl, téměř překvapen, že mě tam vidí. A?“

„A co se stalo po její svatbě?“ vyzvídal jsem.

Zase mu padla hlava.

„Jefferson vám řekne,“ zamumlal.

Podíval jsem se na černocha. Kývl.

„Jeffersone,“ řekl Nelson, „vyprávěj mu to.“

Napil se znovu a pustil zvuk nahlas, otočil se zpátky k televizi, jako bych přestal existovat. Brada klesla na hrudník. Jefferson přistoupil, vzal mu sklenici a postavil ji na stolek. Z kapsy vytáhl velký červený kapesník a otřel Nelsonovi čelo. Ten začal chrápat. Pes si vyprostil hlavu zpod jeho ruky a odešel se uložit na sluncem ozářené modré dlaždice.

„Pan Nelson teď bude spát, pane,“ řekl Jefferson. „Můžeme si promluvit v kuchyni.“

Vyšli jsme z chladného pokoje, v němž se Nelson každou chvíli propadal do spánku uprostřed svých psů. Navzdory tomu, co říkal Ferguson, Skokan Jack už se nezdál být nebezpečný pannám.

2O.

Byla to kuchyně služebnictva se žlutým linem na podlaze, velkou plynovou troubou a starým dřezem. V šeré místnosti se usadil zřejmě trvale pach petroleje, ale nemohl jsem najít jeho zdroj. Vše pokrývala slabá vrstva prachu. Velký pes, který se ke mně lísal v hale, se přiloudal za námi a usadil se těžce na podlahu. Jefferson ukázal na bílý kovový stůl se sklopnou deskou na každém konci. Posadili jsme se naproti sobě.

„Pan Nelson zestárl,“ řekl.

„Všichni stárnou,“ odpověděl jsem.

Jefferson se usmál.

„Ano pane,“ přitakal, „všichni.“

Podíval se nepřítomně na starého psa, který ležel u trouby.

„Byl silný, když byl mladý,“ vyprávěl Jefferson. „Jezdil na koni, střílel, cvičil psy, nebál se nikoho. Každý mu rád ustoupil z cesty.“

Měkce se usmál.

„Má moc rád ženy,“ dodal.

Čekal jsem. Stával se v tom ze mě tady na Jihu přeborník.

„Vždycky se staral o rodinu,“ poznamenal Jefferson.

Stará lednice v koutě se probudila k životu. Nikdo si jí nevšímal.

„Byl jsem s ním celý svůj život,“ vysvětloval. „Vždycky se o mě staral.“

„Teď se vy staráte o něj.“

„Zbyl jsem jediný,“ povzdechl si Jefferson. „Paní Nelsonová zemřela. Slečna Olivie je pryč.“

„Řekněte mi něco o Olivii,“ vyzvídal jsem.

Podíval se na mě s odstupem, jeho ruce položené na stole vypadaly smutně a slabě.

„Zlomila mu srdce,“ zašeptal.

„Vzala si černocha?“

Jefferson přikývl.

„Neměla to dělat,“ řekl. „Neměla mu ubližovat.“

„Tohle nezlomí srdce každýmu,“ namítl jsem.

„Nemohl se už změnit, je moc starý, moc…“

Jefferson chvilku přemýšlel. „On je příliš sám sebou. Nebyl to dokonce ani žádný z našich černochů. Vzala si africkýho negra.“

„Setkal jste se s ním někdy?“ zeptal jsem se.

„Ne, pane. Nikdy sem nepřišli. Pan Jack říkal, že ji nechce vidět, že je pro něj mrtvá.“

„A teď skutečně mrtvá je,“ pokýval jsem hlavou.

Jefferson zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Ne, pane,“ nesouhlasil.

„Jo. Lituju Jeffersone. Proto prošetřuju její minulost. Nechám na vás, jak mu to řeknete. A jestli vůbec.“

„Kdy zemřela, pane?“

Chvíli jsem v duchu počítal.

„Před deseti měsíci,“ odpověděl jsem. „V Bostonu.“

Jefferson se na mě díval dál.

„Ne, pane,“ řekl.

„Lituju,“ povzdechl jsem si.

„Vždycky jsem s ní byl v kontaktu,“ řekl. „Pan Jack se tváří, že je mrtvá, ale ona mi píše a já jí také. Do Nairobi – to je město, kde v Africe žije.“

Přikývl jsem. Pes se protáhl, napjal všechny čtyři nohy, pak zívl a znovu upadl do hlubokého spánku.

„Dostal jsem od ní včera dopis,“ pokračoval Jefferson slabým hlasem.

„Psala ho minulý týden,“ vysvětloval dál. „Není mrtvá, pane Spensere.“

Nic se nepohnulo. Nikde. Bylo takové ticho, že jsem slyšel starého psa jemně oddychovat.

„Máte ten dopis?“ zeptal jsem se.

„Ano pane.“

Olivie adresovala dopis Drahému Jeffersonovi. Popisovala činnost na klinice, kde pracovala se svým manželem. AIDS tam byl hlavním vrahem mužů a žen z nairobských slumů. V dopise se objevily odkazy na Jeffersonův poslední list. Datum bylo staré pět dní a podepsala se S láskou jako vždy, Liwie. Nebylo pochyb.

„Poznal byste její rukopis?“ zeptal jsem se.

„Ano pane. Pomáhal jsem jí s úkoly, když byla malá. Z koleje mi psala každý týden, stejně jako teď. Píše mi každý týden už dvacet pět let. Znám její písmo, pane.“

Přikývl jsem.

„Jsem rád, že to nebyla ona, Jeffersone.“

„Ano pane.“

„Ale někdo to být musel.“

„Ano pane.“

Měl jsem s sebou kopii portrétu oběti, který jsem našel v obývacím pokoji na Beacon Hill. Vyndal jsem ji z kapsy a ukázal Jeffersonovi.

„Jistě, vypadá jako slečna Liwie,“ poznamenal Jefferson.

„Tahle žena tvrdila, že je Olivie Nelsonová. Byla vdaná za prominenta z Bostonu. Žila na Beacon Hill a měla dvě děti ve studentském věku.“

„To nemůže být slečna Liwie,“ zavrtěl hlavou Jefferson. Jeho hlas zněl tak jistě, jako by říkal, že svět je kulatý.

„Znáte ženu jménem Cheryl Anne Rankinová?“ zeptal jsem se.

„Ne, pane,“ odpověděl.

Lhal. Řekl to příliš rychle a odhodlaně.

„Její fotka visí v restauraci „U dostihové dráhy,“ zkoušel jsem to dál. „Kuchařka tvrdila, že je to její dcera.“

„Nic o tom nevím, pane.“

Znovu jsem přikývl.

„Neříkejte panu Jackovi, že píšu slečně Liwii.“

„Nepovím mu to, Jeffersone,“ řekl jsem. „Ale vsadím se, že o tom stejně ví.“

„Určitě ano, pane. Ale byl by nerad, abych věděl, že on to ví.“

„Jste si jistý, že neznáte Cheryl Anne Rankinovou?“

„Nic nevím, pane. Vůbec nic.“

Jefferson vstal a já taky, vyprovodil mě nahoru k přednímu vchodu, kde jsme si podali ruce. Měl ruku štíhlou, silnou a suchou jako prach.

„Nelson má štěstí, že vás má, Jeffersone,“ řekl jsem.

Usmál se.

„Ano pane,“ odpověděl.

21.

Telefon v mém pokoji v Alton Arms měl dlouhou šňůru. Mohl jsem se tedy při hovoru procházet po místnosti. Díval jsem se z okna, zatímco jsem mluvil s Quirkem o Jeffersonovi.

„Máš její adresu v Nairobi?“ zeptal se mě.

„Jo, opsal jsem si ji z obálky,“ odpověděl jsem a nadiktoval mu ji.

„Zavoláme jí,“ řekl Quirk. „Tedy, jestli tam je, možná přemluvíme někoho z americký ambasády, aby za ní došel a promluvil s ní.“

„Přijede sem Farrell?“ zeptal jsem se.

„Někdo určitě,“ odpověděl Quirk. „Zopakuj mi to o Cheryl Anne Rankinový.“

„Všechno, co mám, je její fotka z restaurace. Vypadá přesně jako Olivie Nelsonová na maturitním tablu. Řekl bych, že tak mohla vypadat před pětadvaceti lety naše zavražděná.“

„Myslíš, že jsou to starý fotky?“

„Jo. A ty ženský, co tvrdí, že je matka Cheryl Anne, je kolem sedmdesátky.“

Za okny bylo krásně a horko. Stromy ohnuté přes ulici se zdály níž než jindy a měly nehybné listy. Modrý buick zpomalil a zaparkoval před hotelem. Další a další auta za ním. Na dveřích měla napsáno: Altonská státní policie. Začali z nich vystupovat uniformovaní muži a rozestoupili se kolem hotelu. Pokoušeli se být nenápadní. Pár jich zamířilo k zadnímu vchodu pro případ, že bych chtěl prchnout přes kuchyň.

„Myslíš, že to mohla bejt ta zavražděná?“ zeptal se Quirk.

„Vypadá až moc jako ona, nemůžeme to ignorovat,“ odpověděl jsem. „Ale teď právě mám jinej problém.“

„Jo?“

„Myslím, že se mě právě pokouší zatknout Altonská státní policie,“ prohlásil jsem a popsal jejich příjezd.

Někdo zaklepal na dveře.

„Jsou tady,“ řekl jsem. „Řekni tomu, kdo sem přijede, že jsem ve vazbě.“

„Já přijedu,“ prohlásil Quirk.

Zavěsil jsem, položil svou pistoli na noční stolek hlavní směrem ode dveří a usmál se na policajtku, která si nechávala dělat vlasy v Batesburgu.

22.

Nezavřeli mě, jenom mi vzali věci i pistoli a nechali mě samotného v cele státního soudu. Nikdo toho moc nenamluvil, ale dokud jsem nebyl pod zámkem, vypadali všichni obezřetně. Pak odešli a já zůstal sám s jedním světýlkem u stropu a jedním na chodbě. V rohu stál záchod a betonový podstavec vyčnívající ze zdi. Na něm ležela tenká matrace, polštář a vlněná deka, kterou zřejmě kdysi nosila tažná mula.

Lehl jsem si na postel, vměstnal polštář pod hlavu a díval se chvíli do stropu. Nikde se neozýval žádný zvuk. Nebyl jsem z ničeho obviněn, nepostavili mě před soud, ani mi nedali možnost vzít si advokáta. Nepřečetli mi má práva, pravděpodobně proto, že jsem v tu chvíli žádná neměl. Asi doufali, že při zatýkání použiju zbraň. Dal bych jim tak důvod k zatčení. Ale já jsem šel beze slova s nimi – nemělo smysl se ptát, protože by stejně neodpověděli. Bylo celkem možné, že sami nevědí, proč tady teď sedím.

Znovu jsem začal v duchu probírat svůj skvělý tým: Koufax, Campanella, Musial, Robinson, Smith, Schmidt, Williams, Dimaggio, Mays. Všichni kromě Mayse zůstali na svých pozicích a samozřejmě Willie by mohl hrát pravé křídlo. A trenérem by byl Red Barber a Red Smith by o nich napsal.

Světla tiše zhasla. Nastala absolutní tma. Odnikud ani bliknutí, dokud si oči nezvykly a nezahlédly úzký proužek pod dveřmi na konci chodby.

První čtyři hráči mého basketbalového týmu byli jasní: Bird Russel, Magie Johnson a Jordan. Ale kdo bude vepředu? Mám si vybrat Witta a Russella nechat na přední pozici? To se mi nezdálo. Možná Bob Pettit. Nebo De Buschere, anebo Birda postavit dopředu a hrát bude Elgin Baylor. A co Julius?

Rád bych věděl, jestli mi někdo přinese večeři. Asi ne. Chtějí mě izolovat a nechat hladového ve tmě, dokud nezměním své úmysly. Dotápal jsem k dřezu vedle záchodu a pustil kohoutek. Tekla jen studená. Napil jsem se z dlaní a začal po cele přecházet sem a tam. Nejdřív jsem zeď tušil jen po paměti, ale pak už jsem s rukou nataženou před sebe poznával její skutečné rozměry-Vzpomněl jsem si na ženu, se kterou jsem se poprvé vyspal. Jmenovala se Lily. Vybavil jsem si její nahé tělo tak přesně, jako bych s ní byl včera. Bylo to zajímavé, a tak jsem vzpomínal i na ty další a zjistil, že si je pamatuju docela detailně: jak vypadaly, jak se chovaly, co říkaly, co měly na sobě a co se jim líbilo a jak se svlékaly. Některé mě milovaly a pro jiné jsem byl jen odrazem toho, co si vysnily. Někdy se jednalo jen o fyzickou záležitost. Ale se všemi byla zábava.

Přemýšlel jsem o Susan. S ní byla zábava největší.

Hlavou se mi míhaly myšlenky roztříštěné a neúplné. Jak jsem usínal, pomyslel jsem na věčného Jima Browna a Jima Parkera. Na Sarah, která uměla zpívat, na Mel Torma a Dava McKenna – toho skvělého pianistu, na Čtyři roční období, catamountské pivo a německého krátkosrstého stopaře. Hlavou se mihla vzpomínka na Aliho, možná nejlepší těžkou váhu, i když Ray Robinson byl jasně první ve všech kategoriích. Pomyslel jsem na všechno, co mám rád – šampaňské, Faulknera, Vermeera a Stana Keatona, Mika Royka a pořádný spánek.

23.

Slyšel jsem je přicházet. Seděl jsem na pryčně, když se světla rozsvítila a těch šest vešlo dovnitř. Čtyři z nich byli v uniformách a patřili k altonské policii, zbylí dva na sobě měli obleky. Moje přítelkyně s mandlovýma očima s nimi nebyla. Dostavili se jenom muži.

Chlap v modrém jemně proužkovaném obleku s vestou křikl: „Vstyk, hovado!“

Vtrhnout sem náhle, po hodinách izolace, když jsem ještě v polospánku. Hloupě mě vyděsit a položit mi otázku – to nebyl zrovna nový přístup. Seděl jsem na své pryčně s rukama volně v klíně a díval se na něj. Vestu měl krátkou, takže odhalovala pár centimetrů košile nad jeho páskem.

„Postav se na ty posraný nohy!“ zařval.

„Když chceš nosit oblek s vestou,“ řekl jsem klidně, „musíš najít dobrýho krejčího.“

Trhl hlavou a dva policisté mě zvedli do stoje. Zazubil jsem se na ně.

„Nebo ne?“ dodal jsem.

„Sedni si,“ zavelel Vesta, jak jsem ho v duchu pojmenoval, a oběma rukama mi ukázal kam. Trochu jsem se zhoupl dozadu a nechal nohy na zemi. Ti samí, co mě vyzvedli, mi položili ruce na má ramena a stáhli mě dolů. Nechal jsem se. Vesta mi vrazil pěst do žaludku. Byl pomalý, měl jsem čas zpevnit břicho a uchránit se od zranění. Přesto jsem se zapotácel, takže mě mohli stáhnout na postel.

Seděl jsem.

„Kdo je tvůj trenér?“ zeptal jsem se. „Mary Eddyová-Bakerová?“

Nevěděl, o kom mluvím, ale pokoušel se to skrýt. Jeho partner v obleku a slaměném klobouku s barevnou stuhou stál u protější zdi s rukama zkříženýma na prsou. Ani jeden mi neukázal odznak.

„Je nám jedno,“ vystřídal Vestu Partner, „jestli jsi kretén, nebo ne. Dostanem to z tebe. Dřív nebo pozdějš, to je nám fuk. Ale dostanem to z tebe a ty víš, že to dokážem,“ mluvil měkkým, monotónním hlasem bez známky místního přízvuku.

Měl pravdu. Dokázali by to a já to věděl. Každý může změknout, je to všechno jen otázka techniky a času. Pokud máte čas, technika se nakonec dostaví. Rozhodl jsem se, že je nechám čekat.

„Rádi bysme věděli,“ pokračoval Partner, „proč tady kolem čmucháš a co ses dověděl o Olivii Nelsonový.“

„Máte odznaky?“ zeptal jsem se.

Hlasem bez barvy i humoru odpověděl: „Nepotřebuju žádný pitomý odznaky. Co víš o Olivii Nelsonový?“

„Dělala Karolínskou akademii, má ráda koně,“ řekl jsem.

Nic kromě našich hlasů a dechu policistů se v téhle podzemní cele neozývalo. Tvrdé světlo na nás shlíželo dolů.

„Co dál?“ zeptal se.

Zůstal nehybný, v póze, kterou si nejspíš tisíckrát nacvičoval. Ruce zkřížené, klobouk naražený do očí, takže měl tvář zahalenou stínem.

„To je všechno,“ odpověděl jsem.

V cele bylo ticho.

Partner se pomalu odlepil od zdi a doloudal se ke mně. Vesta uhnul a postavil se na jeho místo u stěny. Altonští muži se ani nehnuli. Partner ukázal na nejbližšího z nich a ten mu podal pendrek, jako sestra podává chirurgovi nástroj.

„Jsi na tom tak bídně, ty hovado,“ řekl Partner, „že se z toho nevyhrabeš.“

Byl to vysoký muž s hranatými, širokými rameny a ochablými ústy.

„Nezdá se, že patříš k altonský policii,“ zkoušel jsem to.

Partner se zasmál.

„Ne, pitomče,“ odpověděl a přetáhl mě pendrekem ze strany přes levé koleno. Bolest mi projela nohou odshora dolů.

„Pomůžu ti přemejšlet,“ řekl. „Možná jsi zaslechl něco, co by se mohlo týkat vládních kruhů.“

„Jako co, například?“ zeptal jsem se a dostal další ránu do kolena. Cítil jsem, jak mi uvnitř hlavy hoří rudá barva. Ze sedu jsem ho kopnul do rozkroku, což bylo asi v úrovni mých očí. Sevřel si inkriminované místo a potácel se zpátky. Obušek spadl na betonovou podlahu. Policajti mě popadli a Vesta odskočil od zdi s pistolí v ruce. Partner zůstal ochromený. Znal jsem ten pocit: zápasil teď s vlnami bolesti.

„Dej mu náramky,“ zařval Vesta. Hlas zněl hrubě. „Připoutej ho k pantům.“

Policista zaváhal. Vesta schoval svou pistoli a sehnul se pro pendrek.

„Tohle není naše věc,“ namítl jeden z místních. Byl to svalnatý chlap s pískovými vlasy, pihatýma rukama a velkým neupraveným knírem.

„Dělej, co ti říkám,“ křičel Vesta. „Do prdele, tohle je federální záležitost!“

„To říkáte vy,“ ohradil se Altonský. „Ale neviděl jsem žádnej důkaz.“

„Nikdy jsi nikoho nepověsil na dveře cely?“ zeptal se Vesta.

„Jasně, ale šerif nerad vidí, když mlátíme bílý lidi víc, než musíme.“

„Nasrat na šerifa,“ poznamenal Vesta.

„Taky nemá moc rád lidi, co říkaj: Nasrat na šerifa.“

„Dobře,“ řekl Vesta. „Dobře. Ale tohle je důležitý. Jde o národní bezpečnost. Musíme zjistit, co ví. A rychle.“

Partner se dosoukal ke zdi, opřel si o ni čelo a pokoušel se nabrat dech.

„Mluvil s vámi šerif, ne?“ cedil slova mezi nádechy. „Je to na nás a na něm.“

Zástupce přikývl a podíval se na ostatní. Pokrčil rameny. Vsunul si pendrek pod levou paži a sundal pouta, která měl připevněná k pásku.

„Musíme to udělat,“ téměř se omluvil. „Chceš to utáhnout, nebo povolit?“

Řekl jsem: „Utáhnout.“

Pokrčil znovu rameny a vyndal pendrek zpod paží. Do cely náhle vešel Martin Quirk. Všichni strnuli uprostřed pohybu a zírali na něj. Byl jako vždy dokonale upravený. Modré sportovní sako, bílá oxfordská košile, hnědomodrá pruhovaná kravata a šedé kalhoty. V levé ruce držel odznak tak, aby ho mohli všichni vidět.

Partner stále ještě těžce dýchal, ale napřímil se a zády se opřel o zeď.

„Kdo k čertu jste?“ zeptal se.

„Detektiv nadporučík Martin Quirk, velitel policejního oddělení vražd, Boston, Massachuttes.“

„Jsme uprostřed vyšetřování, nadporučíku,“ řekl Partner. „A tohle není Boston.“

Už měl dech znova pod kontrolou, ale pořád se ještě opíral o zeď. Hýbal se strnule. Quirk se na něj podíval. Měl v očích něco nebezpečného. Viděl jsem totéž v mnoha očích – byla to naprostá jistota, že pokud bude mít důvod vás zabít, nemáte šanci jeho rozhodnutí změnit. Pod sebeovládáním a nažehleným oblekem měl v sobě dávku šílenství, které dokázalo vyděsit, když vyplulo na povrch. Tady, v podzemí Altonského státního soudu, bylo víc než znatelné.

„Je mi jedno, co tu provádíte,“ řekl Quirk a v očích měl totéž, co říkal slovy. „Chci tady toho muže a odvedu si ho.“

Vesta promluvil a díval se přitom na mě. Nepochopil, co se v Quirkovi skrývá, a byl tak stupidní, že nerozpoznal zbarvení jeho hlasu.

„Hej nadporučíku,“ křikl na něj. „Hrajete si na tvrďáka, co? Je to náš vězeň a my jsme uprostřed vyšetřování. Proč nepočkáte venku? Co? Anebo v Bostonu?“ dodal s ironickým přízvukem.

Quirk se před něj postavil, tvář na dva centimetry od jeho.

„Chceš si tu se mnou zatancovat, bastarde?“ řekl měkce.

Vesta ustoupil, jako by ho něco odtlačilo. Quirk přehlédl celu.

„Než jsem přišel sem, do tohohle smradlavýho hnízda, mluvil jsem se státním prokurátorem v Bostonu. Spojil mě s prokurátorem Jižní Karolíny. Oba vědí, že jsem tady.“

Podíval se na mě a pohodil hlavou.

„Jdeme,“ zavelel.

„Jistě,“ souhlasil jsem.

Vyšli jsme beze spěchu z cely, prošli jsme chodbou pod nepříjemnými zářivkami a po schodech až do oddělení Altonské státní policie. Quirk si vyžádal mé věci i s pistolí a v klidu jsme opustili budovu. Slunce prosvítalo skrze sehnuté stromy a na zaprášené ulici se mihotaly stíny jejich listů.

24.

Quirkův vůz parkoval v ohrazeném dvoře státního soudu. Vyjeli jsme z něj a zastavili přes ulici naproti budově. Quirk nechal běžet motor.

„Jak ses tam dostal?“ divil jsem se.

„Ukecal jsem vrátnýho,“ odpověděl.

„To jsi dobrej,“ řekl jsem uznale.

„Naštěstí pro tebe.“

Na chvíli jsme zmlkli.

„Tohle auto je pronajatý?“ zeptal jsem se pak.

Zavrtěl hlavou. „Chlapi z Federálu z hlavního města mi ho půjčili,“ zažertoval.

„Tak proč sedíme vevnitř?“

„Myslel jsem, že se podíváme na ty dva v oblecích.“

Z auta jsme viděli vchod a přední parkoviště soudu.

„Budeme je sledovat?“

„Jo.“

„Všimnou si nás.“

„Nevšimnou,“ nesouhlasil Quirk. „Jsem profesionál.“

„Jistě,“ podotkl jsem.

Zazubil se.

„A jestli jo,“ řekl, „vykašlem se na ně.“

Na parkovišti se vystřídalo několik aut, ale v žádném z nich neseděl ani Vesta, ani Partner. Lidi vcházeli do budovy soudu a zase z ní vycházeli, ale nebyli to ti naši.

„Proč jsi neposlal Farrella?“ zeptal jsem se.

„Dostal pár volnejch dnů,“ odpověděl Quirk, „má doma problémy.“

„Jaký?“

„Chlap, se kterým žije, má AIDS,“ odpověděl. :

„Ježíši!“

Přikývl a dál sledoval hlavní vchod.

„A co on?“ zeptal jsem se.

„On je v pořádku,“ řekl.

„Takže jsi přijel, protože Farrell nemohl?“

„Správně a Belson sleduje tu druhou Olivii Nelsonovou, nebo kdo to v Nairobi je. Tenhle případ se začíná pěkně zamotávat… a vůbec, řekl jsem si, že bude lepší sem zajet a zachránit tě, aby se Susan nezbláznila.“

„Díky,“ řekl jsem.

„Prosím,“ odpověděl Quirk. „Zavolal jsem Hawkovi, aby dělal Susan ochranu, dokud se to všechno neurovná.“

„Myslíš, že jí můžou využít k tomu, aby mě dostali?“

Quirk pokrčil rameny.

„Bejt opatrnej neškodí,“ odpověděl.

Ze dveří soudu vyšli oba muži v oblecích. Sešli dolů na chodník a pak vešli do dvora pro zaparkované auto. Projeli kolem nás v zeleném dodge směrem k Main Street. Quirk zařadil rychlost a následoval je. Mezi námi zůstalo několik aut. Kdyby se rozhodli nás setřást, dokázali by to snadno. Ale nestalo se. Neměli důvod si myslet, že je někdo sleduje. Za deset minut zastavili na parkovišti společnosti Holiday Inn blízko malého letiště, kde Cessny několikrát za den převážely altonské prominenty na důležité akce. Zaparkovali jsme přes ulici, zatímco muži vystoupili a vešli do motelu. Quirk si posunul pistoli dopředu tak, aby byla vidět, když si nechal sako rozepnuté. Pak jsme vešli do haly a zamířili rovnou k recepční. Quirk blýskl odznakem a zastrčil ho. Kdyby měla recepční šanci přečíst, co na něm stálo, viděla by nápis Baker Street -Legionáři.

„Nadporučík Quirk,“ představil se, „vraždy. Potřebuju číslo pokoje těch dvou, co zrovna přišli.“

Recepční – žena středního věku s hustými blonďatými vlasy – vypadala zaraženě.

„No tak, děvče,“ přemlouval ji Quirk, „tohle je policejní záležitost, nemám moc času.“

„Ti dva pánové, co před chvílí prošli kolem?“ Quirk se na mě podíval.

„Není bystrá?“ usmál se. „Není to rychlej žák?“

Podíval se zpátky na ni.

„Jo. Ti dva. Číslo pokoje a hezky rychle.“

Měkce bubnoval o pult špičkami prstů.

„Ano pane,“ řekla recepční. „Je to pan O’Dell a pan Grimes. Pokoj 211.“

„OK. Jdeme nahoru,“ řekl Quirk. „Jestli se budeš starat o něco jinýho než sama o sebe, srovnám to tu tak, že se posereš.“

„Ano, pane,“ řekla. „Schody na konci chodby, pane. Druhé patro.“

„Hovno,“ odpověděl Quirk, otočil se a spěchal k nim se mnou v zádech.

„Tak, že se posereš?“ zeptal jsem se.

Stoupali jsme nahoru.

„Policajt musí mluvit takhle,“ odpověděl Quirk.

„Měl jsem rád Zabijáky od Hemingwaye.“

„Myslíš to: Není bystrá? Jo. To používám docela často.“

Ocitli jsme se ve druhém patře a zastavili před pokojem 211. Quirk přiložil ucho na dveře. Sám pro sebe přikývl. Pak zaklepal. Chvíli bylo ticho, ale nakonec se dveře pootevřely a Vesta vykoukl. Quirk vrazil do dveří ramenem a Vesta odlétl zpátky. Dveře se rozlétly dokořán.

Partner seděl na manželské posteli zády ke dveřím a mluvil do telefonu. Když jsme vstoupili, pootočil se. Kopancem jsem zavřel dveře.

Řekl: „Co se to ksakru děje?“

Quirk vytrhl telefon ze zdi.

„Tohle,“ ukázal mu názorně.

Malá pistole ležela na televizi. Vesta po ní hrábl a vytrhl ji z pouzdra. Quirk mu ji však vyrazil z ruky a odkopl pod postel. Vesta po něm skočil, ale Quirk ho srazil stranou a uskočil. Podíval se na mě.

„Stačí to?“ zeptal se. „Srovnal jsem účet za to vězení?“

„Děkuju mockrát,“ odpověděl jsem a Quirk se postavil za mě.

„Jsou tví,“ přenechal mi je a já zasadil levý direkt chlapovi ve vestě. Spustila se mu krev z nosu. Oběma rukama se chytil za tvář, pak je odtáhl a díval se na rudou barvu. Krvácel hodně. Partner se ke mně blížil v pokrčení, ruce připravené k zápasu. Pootočil jsem se a kopl ho pravou nohou do kolena. Vesta se pokusil dostat ke dveřím. Jak mě míjel, dostal jednu zezadu do hlavy a svezl se k zemi. Jeho partner teď byl na všech čtyřech a lezl k posteli. Vytáhl jsem ho za nohy, otočil se k němu bokem a udeřil ho předloktím do nosu. Padl na postel, kde zůstal ležet s krvácejícím nosem v dlaních. Vesta na zemi nebyl v bezvědomí, ale zůstal tam na břiše s tváří schovanou v dlaních.

„Vy dva jste se dostali do pěknejch potíží,“ řekl Quirk. „Kvůli několika věcem.“

Rozhlédl jsem se po místnosti. Na nočním stolku ležela náprsní taška a klíčky od auta.

„Za prvé: když jste měli pomoc za zadkem, ztřískali jste kamaráda obuškem.“

Došel jsem k nočnímu stolku a sebral náprsní tašku. Nikdo se ani nehnul.

„Teď jste sami, bez opory, v hotelu, s tím samým chlápkem. A zíráte, co se děje.“

V náprsní tašce jsem našel řidičský průkaz s fotkou Partnera a adresou Georgetownu – byl vydaný ve Washingtonu Reillymu O’Dellovi.

„To bylo za prvé,“ pokračoval Quirk a odpočítával na prstech. Jeho hlas zněl tiše, bez náznaku hněvu, byl jen trochu nabádavý, jako bychom diskutovali na policejní akademii. Byl navíc trochu znechucen situací, do které se tito dva muži dostali.

„Pak je tady ten fakt, že tohle hovado,“ kývl směrem k muži s vestou, „mi řeklo, abych se sbalil a vrátil do Bostonu – a dělalo si legraci z mýho akcentu tím, že vyslovilo Bahston.“ Odpočítal na ukazováčku.

„Jsem samozřejmě tvrďák,“ mluvil dál Quirk, „kterej navíc není ani hodnej, protože vám můžu pěkně zavařit.“

Quirk se krátce bez humoru usmál a vztyčil třetí prst.

V náprsní kapse O’Della jsem našel nějaké navštívenky s jeho jménem a názvem jeho společnosti. Tajná bezpečnostní agentura. Podal jsem průkaz a jednu z navštívenek Quirkovi. Držel stále prsty zdvižené v mezisoučtu, zatímco pročítal údaje na vizitkách. Pak si kartičky zastrčil do kapsy.

„Za třetí,“ pokračoval. „Účastnili jste se ilegálního zatčení a výslechu muže, jehož ústavní práva jste porušili hůř, než Sherman poškodil Atlantu. Naštěstí jsem se tam právě naskytl a protože jsem zaregistroval bezpráví, jako správný občan jsem se do toho vložil. A teď“ – Quirk zvedl čtvrtý prst – „jsem objevil, že pan O’Dell není ani policejní úředník.“

Nahnul jsem se přes Vestu a vyndal mu z kapsy jeho náprsní tašku. Otevřel jsem ji a zjistil, že se jmenuje Edgar Grimes a také žije ve Washingtonu. Stejně jako O’Dell pracoval pro Tajnou bezpečnostní agenturu. Podal jsem Quirkovi jeho řidičák a vizitku.

„Takže, co se to tu ksakru děje?“ zeptal se Quirk.

Grimes se přetočil na záda, posadil se na podlaze a opřel se o zeď. Mnul si spánky, hlavu v dlaních. Krev mu stále protékala mezi prsty a promáčela mu košili. O’Dell si namáhavě sedl na postel a díval se do prázdna. Byl bledý. Z nosu už mu vytékal jen slabý pramínek krve.

Šel jsem do koupelny, abych namočil ručník. Pak jsem ho podal Grimesovi na zem. Přidržel si ho na nose.

„Nemůžete zapírat,“ řekl Quirk. „Jste tady a vyslal vás sem někdo dost vlivnej, aby získal spolupráci místního šerifa. Protože jste z Washingtonu, je to nejspíš někdo z vlády. Účastnili jste se únosu a byli zadrženi policistou. Jediným telefonátem sem dostaneme z Columbie státního prokurátora Jižní Karolíny. Dalším přivoláme tisk. Nadělali jste si na hlavu, vy dva, a jedinej způsob, jak se z toho dostat, je mluvit se mnou upřímně“ – Quirk opět blýskl svým tvrdým úsměvem – „a otevřeně.“

Oba dva dýchali hlasitě, pak O’Dell promluvil: „Máš dobrý argumenty.“

Čekali jsme

Slunce pozdního rána svítilo do oken položených na východ a ozařovalo mihotání prachu. Byl to typický motelový pokoj: kombinace stůl-šatník-televize, rovné židle, dvě postele královské velikosti, oddělené od sebe nočním stolkem a na něm telefon, bezově vymalované zdi. Záchod a koupelna byly za zásuvnými dveřmi. U okna stálo křeslo a na televizi popisoval obrázek, jakou zábavu si užijete v místním baru.

Grimes si stále držel ručník na nose. O’Dell seděl rovně s tváří bledou a vystrašenou a zdálo se, že jen těžko ovládá svá široká uvolněná ústa.

„Dvacet let jsi pracoval pro vládu,“ řekl Quirk. „Pak jsi dostal penzi a zařídil se sám pro sebe.“

„Ano,“ přitakal O’Dell.

„Jste tu teď s tvrdejma chlapama,“ pokračoval Quirk.

O’Dell přikývl. Ruce mu visely dolů, studoval své prsty, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou perfektně srovnané.

„O co vám jde?“ zeptal se O’Dell.

Quirk kývl. Vypadalo to, že Grimesův nos přestal krvácet, ale Grimes přesto zůstal sedět na zemi s hlavou v dlaních.

„Problém je v tom, že nevíme, co se tu ksakru děje.“

„Řekni mi, co můžeš,“ nabádal ho Quirk klidným hlasem.

Grimesovy blonďaté vlasy nad čelem řídly. Skloněná hlava jasně ukázala, s jakou pečlivostí si je češe, aby tento fakt zakryl. Zápas se mnou mu těžce poškodil aranžmá – vlasy ztuhlé lakem mu teď trčely v různých úhlech.

„Dostali jsme rozkaz jít sem a zjistit, co se dověděl o Olivii Nelsonový,“ vysvětloval O’Dell.

Quirk se usmál.

„Proto jsme byli tak trochu tvrdší tam v cele,“ pokračoval O’Dell.

„Nevěděli jsme vlastně, na co se ptát.“

Quirk se s porozuměním znovu usmál.

„A měli jste čtyři chlapy k ruce,“ dodal.

O’Dell zakroutil hlavou.

„Kdo vás tím pověřil?“ zeptal se Quirk.

„Mal Chapin.“

„Zkratka pro Malcoma?“ ptal se dál Quirk.

„Myslím.“

„A kdo je Mal Chapin?“ zeptal se znovu Quirk.

O’Dell vypadal překvapeně. V jeho kruzích to asi bylo důležité jméno.

„Je z kanceláře senátora Strattona.“

„Najal vás?“

„No jo. Patříme tak trochu k jeho kanceláři, víš.“

„A kancelář jedná přes vás,“ řekl Quirk.

„Jistě. Takhle to ve vládě funguje.“

„Kdo dojednal spolupráci s Altonskou státní policií?“

„Nevím. Řekl bych, že Mal. Má hodně stranickejch styků po celý zemi.“

„A kdybyste zjistili, co ví Spenser,“ zeptal se Quirk. „Co pak?“

„Viděli bysme, jestli ho můžeme vystrašit,“ odpověděl O’Dell.

„Jo, to bude den D,“ řekl jsem.

Zaznělo to přesně, jako by to pronesl John Wayne. Nikdo si toho bohužel nevšiml. Quirk se dlouho díval na O’Della. Pak vzal jednu z vizitek a popošel k telefonu. Předčítal si číslo a vytáčel.

„Tady je nadporučík Martin Quirk,“ představil se. „Je tam Reilly O’Dell? Jsem od policie. Prosím vás, popište mi O’Della.“

Čekal, pak přikývl.

„A co Grimes?“ zeptal se.

Čekal ještě chvilku.

Pak řekl: „Ne, slečno, to je v pořádku. Jenom policejní rutina. Jak se jmenujete, slečno? Děkuju. Ne, nejsou zataženi do vraždy.“

Zavěsil.

„Vaše sekretářka se o vás strachuje,“ řekl.

Nikdo z nich nereagoval.

„Jak se jmenuje vaše sekretářka?“ zeptal se Quirk O’Della.

„Molly,“ odpověděl.

„A její příjmení?“ zeptal se tentokrát Grimese.

„Burginová,“ zamumlal. Stále si držel hlavu v dlaních a zíral na zem mezi svýma nohama.

Quirk se na mě podíval.

„Máš nějaký otázky?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„OK,“ řekl.

Odcházeli jsme ke dveřím. Quirk se zastavil a podíval se na oba muže. Na Grimesově předloktí se začala vybarvovat modřina, jak mu Quirk vyrazil pistoli.

„Hezkej den,“ popřál jim.

Otočili jsme se a odešli z pokoje. Nikdo neřekl na shledanou.

25.

Když jsme se se Susan milovali u ní doma, museli jsme vždycky zavřít Perlu za dveře, jinak by se neúnavně pokoušela vtěsnat mezi nás. Ani jeden z nás se potom nechtěl zvednout a vpustit ji dovnitř.

Bylo nedělní ráno. Leželi jsme v tichém domě pod jednou ze Susaniných pokrývek, ona hlavu na mém rameni, a poslouchali náš dech. Držel jsem ji v náručí a Susanina dlaň mi lehce spočívala na hrudníku.

„To byla těžká abstinence pro muže tvýho věku,“ poznamenala.

Na nočním stolku hlasitě tikal do ticha velký starý budík.

„Jeden z nás musí vstát a pustit dítě do pokoje,“ znovu se ozvala Susan.

„Ano.“

Za okny ložnice prosvítalo slunce skrze vrcholky stromů a jejich stíny kreslily vzorky na protější zeď. Prchavé obrazy mizely, jakmile se objevil mrak, a znovu se rodily ve slunečním svitu.

„Když jsi tu nebyl, přišel Hawk a vzal mě na večeři,“ řekla Susan.

„Hmm.“

„Vlastně, přišel několikrát,“ dodala.

„Má tě rád.“

„Kromě toho jsem ho párkrát viděla u svý kanceláře.“

„OK. Quirk ho poprosil, aby tě pohlídal, když mě zatkli v Jižní Karolíně. Věděl, že se něco děje, ale nevěděl co. A neví to doteď.“

„A Martin si myslel, že bych mohla bejt v nebezpečí?“

„Byl jen opatrnej.“

„Takže Hawk tam byl každej den?“

„Nebo někdo jinej, v noci tě taky hlídali.“

„Kdo?“

„Možná Vinnie Morris, možná Henry nebo někdo, koho neznám.“

„Možná mi to měl někdo říct.“

„Asi jo. Ale já jsem jedinej, kdo má ponětí, jak jsi silná. Nechtěli tě vyděsit.“

„Myslíš, že teď už je to v pořádku?“

„Jo. Zapojil se do toho Martin a státní prokurátoři z Bostonu a z Washingtonu. Ať je v tom cokoli, už je to venku. Není důvod, aby mě pronásledovali.“

„Takže už nepotřebuju ochranu?“

„Ne.“

„Nedělá Vinnie Morris s Joe Brozem?“ vyzvídala Susan.

„Jo, ale skončili hned potom, co jsem šel Perlu vyvenčit.“

Susan přikývla. Chvíli jsme mlčeli. Susan mi kroužila prsty po prsou.

„Jeden z nás musí vstát a pustit malou dovnitř.“

„Ano.“

Vzory na protější zdi znovu zmizely a já uslyšel rytmické bubnování deště na okenní tabulce.

Susan řekla: „Udělala bych to, ale jsem úplně nahá.“

„Já taky,“ namítl jsem.

„Ne, ty jsi jenom nahej,“ nesouhlasila. „Muži jsou zvyklí takhle chodit.“

„Myslíš, že bejt úplně nahej je jiný, než bejt nahej?“ zeptal jsem se.

„Naprosto,“ odpověděla.

Odhodila prostěradlo.

„Vidíš?“ zeptala se.

Chvíli jsem se díval na její úplnou nahotu.

„Samozřejmě,“ přitakal jsem, vstal a otevřel dveře.

Perla okamžitě skočila místo mě na postel, hlavu si položila na můj polštář. Kousek jsem ji odsunul a přikryl se tím, co na mě zbylo. Leželi jsme všichni tři vedle sebe, Perla uprostřed vrtěla ocasem a pokoušela se dívat na oba najednou.

„Postkoitální otupělost,“ poznamenal jsem.

„Nejdřív mi vyprávěj o Jižní Karolíně a pak půjdeme ven na dobrej oběd,“ plánovala Susan.

A tak jsem povídal.

„Je ta žena v Nairobi opravdu Olivie Nelsonová?“ zeptala se.

„Jo. Chlap z ambasády tam zajel a mluvil s ní. Je to vážně ona. Otisky prstů, vzpomínky, pas, potvrzení o sňatku – to všechno souhlasí.“

„Má ponětí o tom, kdo by mohla bejt ta zavražděná?“

„Tvrdí, že ne.“

Perla se vrtěla tak dlouho, až dostala hlavu pod pokrývku a vydávala odtamtud mnohem hlasitější zvuky, než se sluší na třetího v posteli.

„Co teď budeš dělat?“ chtěla vědět Susan.

Držela mě za ruku a přitom hladila bouli, kterou Perla tvořila pod prostěradlem. Déšť změnil svůj pěkný monotónní rytmus ve sporadické klepání na okenní parapet.

„Promluvím s Farrellem, ohlásím se Trippovi a podívám se, co zjistil Quirk.“

„Je pořád ještě v Jižní Karolíně?“

„Jo a Belson tam pojede taky. Chtějí mluvit se Skokanem Jackem, s Jeffersonem a pokusí se objevit něco o Cheryl Anne Rankinový.“

„Jsem ráda, že ses vrátil.“

„Quirk a Belson se dostanou dál, jsou tam oficiálně,“ řekl jsem.

„Byly doby, kdy bys cítil povinnost zůstat s nima a pokračovat v pátrání.“

„Dozrál jsem.“

„Dobře, že to vím,“ usmála se.

„Ale pojedu tam zas, pokud to bude nutný.“

„Samozřejmě,“ podotkla Susan, „dospět moc rychle by nebylo zdravý.“

„To není jenom proto, abych dokázal, že jsem tvrdej. Třeba to bude nutný kvůli případu. Nemohl jsem dělat pořádně, když mě sledovali.“

Susan řekla: „Chlap, kterej o těhle věcech něco ví, mi jednou řekl: Kdokoli může bejt sledovanej odkudkoli.“

„Byl to snad lupič?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděla.

26.

Bylo pozdní pondělní odpoledne a já jsem ve své kanceláři popíjel s Farrellem whisky. Tripp odjel z města a ani z kanceláře senátora Strattona se na moji výzvu neozvali.

„Co víte o Strattonovi?“ zeptal jsem se. „Něco, o čem nevím?“

Farrell vypadal unavený. Zavrtěl hlavou.

„Jen to, co jsem četl v novinách. Ale víte sám, že jim nemůžete věřit.“

Přikývl jsem a přitáhl si k sobě telefon. Chystal jsem se zavolat Waynu Cosgroveovi z Globu. Od té doby, co ho udělali editorem a co dostal třikrát týdně politický sloupek se svojí fotkou, zdržoval se v redakci víc než dřív. Když zvedl sluchátko, zapnul jsem reproduktor do kanceláře.

„Wayne, sedím u sebe v kanceláři s policajtem, kterej se jmenuje Lee Farrell. Oba tě posloucháme, ale je to všechno neoficiální a nebudem z toho dělat závěry.“

„Mluvíš i za Farrella?“ zeptal se Cosgrove. Přestože opustil Mississippi před třiceti lety a studoval jako stipendista na Harvardu, měl jižanský přízvuk, který by se dal kopat motykou na bavlnu. Vždycky jsem ho podezříval, že si svůj akcent udržuje záměrně. Podíval jsem se na Farrella. Kývl. Měl červené, ztěžklé oči a pomalé pohyby.

„Jo,“ odpověděl jsem. „I za Farrella.“

„OK, chlapče, co potřebuješ?“

„Řekni mi něco o senátoru Strattonovi,“ poprosil jsem ho.

„Aha,“ řekl Cosgrove. „Bobby Stratton. Především je to moc dobrej senátor. Má skvěle připravenej výbornej tým. Jeho politika je hodně doprava, čímž chci říct, že s ním souhlasím. Má dost styků, hlavně na Beltway.“

„A co dál?“ pokračoval jsem v otázkách.

„Kromě toho, že je dobrej senátor, je taky pěkná kurva.“

„Nesnáším, když je tisk vyhýbavej,“ podotkl jsem.

„Jo. Moc pije. Vošukal by hada, kdybys mu ho podržel. Nemyslím, že krade a ani bych neřekl, že je lakomej. Ale má příliš velkou moc a nezná míru. Může si dovolit cokoli a je to v pořádku, protože to dělá on. Je to ten typ chlapa, co plácá číšnice po zadku, chápeš?“

„A co peníze?“ ptal jsem se dál.

„Jo, jistě. Tihle všichni mají prachy. Jak myslíš, že probíhají volby?“

„Je ženatej?“

„S cukrovou panenkou. Má dvě perfektní děti a kokršpaněla, víš.“

„A k tomu je děvkař.“

„Tos trefil,“ zasmál se Cosgrove. „Ale nemám vlastně pocit, že má rád ženy.“

„Víš o nějakejch vztazích mezi ním a Olivií Nelsonovou? Tou, kterou před pár měsíci zavraždili na Louisburgským náměstí.“

„Ženou Loudona Trippa?“ zeptal se Cosgrove.

„Hmm.“

„O ničem nevím, ale byla to ženská a Bobby je Bobby. Její muž se s ním nejspíš zná.“

„Proč?“

„Protože má prachy a přispívá na politiky.“

„Demokratický politiky?“ zeptal jsem se.

„Politici mívají občas podivný přátele,“ poznamenal Cosgrove.

„To už jsem slyšel,“ řekl jsem.

„Věř mi, mám sloupek v novinách,“ usmál se. „Proč se o něj zajímáš?“

„Jeho lidi se mě pokoušeli odstavit od případu Nelsonová.“

„Pravděpodobně s ní spal a teď se bojí, že se to provalí.“

„To mi k ní zrovna nesedí,“ pochyboval jsem. „Mohlo by mu to ublížit?“

„Stratton bude asi jedním z kandidátů na prezidenta,“ odpověděl Cosgrove. „Pamatuješ na Garyho Harta?“

„Aha,“ došlo mi to. Jemu tenkrát podobná aféra zlámala vaz.

„Myslel jsem, že poldové už ten případ uzavřeli,“ divil se Cosgrove. „Vyšinutej vrah, náhodná oběť.“

„Ty si musíš listovat jejím spisem, zatímco se mnou mluvíš,“ prohlásil jsem uznale.

„Jasně,“ ušklíbl se Cosgrove. „Nebyl jsem vždycky pitomej sloupkař. Jak to, že tenhle případ vyšetřuješ zrovna ty?“

„Její manžel se s tím nesmířil. Najal si mě.“

„Máš nějakou teorii?“

„Ne.“

„Dostal ses dál?“

„Ne.“

„A nezjistils nic, co by už nebylo ve spisech?“

„Ne.“

„Takže já jsem ti řekl všechno, co vím, a z tebe nedostanu nic,“ naštval se Cosgrove.

„Jo.“

Zavěsili jsme.

Podívali jsme se s Farrellem na sebe.

„Předpokládáte, že spala se Strattonem?“ zeptal se Farrell.

Pokrčil jsem rameny.

„Já dokonce ani nevím, kdo Olivie Nelsonová ve skutečnosti je,“ povzdechl jsem si.

Farrell mlčel. Usrkl trochu skotské. Byla dobrá -Glenfiddich. Popíjeli jsme ji po kapkách z jediných sklenic, které jsem v kanceláři měl. Neholdoval jsem příliš tvrdému alkoholu, ale Glenfiddich byl velmi přijatelný.

„Jak to vypadá doma?“ zeptal jsem se.

„Doma?“

„Quirk mi říkal, že váš partner umírá.“

Farrell přikývl.

„Kdy?“ zeptal jsem se.

„Čím dřív, tím líp,“ smutně řekl Farrell. „Poslední stadium. Váží kolem čtyřiceti kil.“

„Leží doma?“

Zavrtěl hlavou.

„V nemocnici,“ odpověděl.

Mluvil s námahou. Jako by nemohl najít slova.

„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se.

„Příšerně,“ odpověděl.

Přikývl jsem. Oba jsme znovu upili.

„Pijete hodně?“ zeptal jsem se.

„Trochu.“

„Pomáhá to?“

„Nijak zvlášť.“

„Je to tvrdý,“ povzdechl jsem si.

Farrell ke mně zvedl oči a prázdným hlasem řekl: „Nemáte o tom ani ponětí.“

„Nejspíš ne,“ přikývl jsem.

„Máte holku, že jo?“ zeptal se.

„Susan,“ řekl jsem.

„Kdyby umírala, lidi by s vámi cítili.“

„Asi víc, než kdyby byla chlap.“

„Pochopil jste správně,“ podotkl Farrell.

„Já vím,“ přitakal jsem. „O tohle to máte těžší. Jak se váš přítel jmenuje?“

„Brian. Proč?“

„Měl by mít jméno,“ odpověděl jsem.

Farrell dopil a zvedl láhev, aby si nalil další hlt skotské.

„Vždycky je znát, jestli lidem homosexualita vadí;“ řekl. „Vám ne. Je vám jedno, že jsem teplej, že jo.“

„Nemá to se mnou nic společnýho,“ přikývl jsem.

„Nemá to nic společnýho se spoustou lidí, ale zdá se, že si to většina z nich přesto myslí,“ ušklíbl se Farrell.

„Asi se tak dělají důležitý,“ hádal jsem. „Byl jste na testech?“

„Jo. Zatím jsem v pořádku – dávali jsme si pozor.“

„Připadáte si jako zrádce?“ zeptal jsem se. „Že neumíráte taky?“

Farrell zíral na whisky na dně sklenice. Pohrával si s ní a pak ji polkl.

„Jo,“ hlesl.

Nalil si. Nastavil jsem i svou sklenici. Seděli jsme mlčky v tmavnoucí místnosti a usrkávali.

„Můžete pracovat?“ zeptal jsem se.

„Moc ne,“ odpověděl.

„Chápu to.“

27.

Hawk skákal přes švihadlo v malé boxerské hale. Henry Crmoli si ji podržel v jinak už starém chromovém paláci, bývalém Harbor Health klubu. Boxerská tělocvična byla tak trochu vzpomínkou na dny, kdy byl Henry v tomhle sportu dobrý.

Teď měl ředitele marketingu, účetního a personálního manažera a klub vypadal trochu jako kadeřnický salon. Henry měl pořád ještě železnou pěst a stále zachovával místnost, ve které jsme trénovali jen my tři.

„Každej pohyb musí bejt přesnej,“ řekl jsem.

Hawk zkoušel nějaké variace, několikrát měnil rychlost.

„Nikdy jsem neviděl žádnýho Ira, kterej by tohle dokázal,“ poznamenal.

„Rasisto,“ pohoršil jsem se. „Nikdy jsme nedostali šanci tancovat za penny.“

Hawk se zazubil. Trénoval v boxerských šortkách a vysokých botách. Neměl tričko, a tak se jeho holé tělo i holá hlava leskly potem jako vyleštěný onyx.

„Potřebuje ještě Susan ochranu?“

„Neřekl bych,“ odpověděl jsem. „Koho jsi na to nasadil?“

„Většinou sebe. Na chvíli to vzal Henry a jednou Belson.“

„Belson?“

Hawk přikývl. Podle rytmu švihadla bylo jasné, že si v rytmu přehrává „Sweet Georgia Brown“.

„Poznala to,“ poznamenal jsem.

„Vždycky jsem si myslel, že je bystrá,“ odpověděl. „Ale nenamáhal jsem se tak, jak jsem mohl.“

„Víš něco o tom případu?“ zeptal jsem se.

„Ne. Quirk jenom zavolal a řekl, že Susan potřebuje dohled.“

Přikývl jsem a šel zpracovávat těžký pytel. Protáčel jsem ho v různých kombinacích úderů. Nebylo to naostro, jen aby si svaly zvykly a mohly si v případě potřeby snadno vzpomenout. Hawk si rytmicky pohrával s rychlým pytlem. Nikdo z nás nepromluvil. Po tréninku jsme si zašli do páry a pak do sprchy. Nakonec jsme se posadili v Henryho kanceláři, kde se v lednici chladilo pivo. Dal jsem si jednu láhev a nohy na stůl. Hawk si sedl vedle a já se trochu rozpovídal o případu Olivie Nelsonové. Skrz Henryho okno vypadaly vlny v přístavu hladké a tmavé. Z Rowe Wharf připlouval trajekt k Loganskému letišti.

„Nevíš něco o senátoru Robertu Strattonovi?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

Hawk měl na sobě džíny, kovbojské boty a hedvábnou košili. Zvykl si nosit svůj revolver magnum ráže 44 pod levou paží v pouzdru z hadí kůže.

„Víš něco o ženě jménem Olivie Nelsonová?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Já taky ne,“ přiznal jsem.

„Kdybych byl na tvým místě,“ řekl, „a musel jet zpátky do Jižní Karolíny, promluvil bych si s našima černýma bratrama a sestrama. Pracujou v domech bílejch, vidí a slyší lecjaký věci, protože bílí je neberou vážně.“

„Jestli se mnou ovšem budou mluvit,“ poznamenal jsem.

„Jen jim řekni, že jsi bílej liberál z Bostonu. Budou vděčný za šanci,“ radil.

„A samozřejmě, jsem velkej fanda Michaela Jacksona,“ dodal jsem.

Hawk se na mě dlouho díval a pak řekl: „To si radši nech pro sebe.“

Oba jsme dál mlčky seděli, pili pivo a dívali se, jak se na přístav snáší večer.

28.

Ten telefonát byl od samotného senátora Strattona. Bylo dvacet minut po desáté dopoledne, slunce ozařovalo Berkeley Street a skrze okno mě hřálo do zad.

„Bob Stratton,“ představil se, když jsem zvedl sluchátko. „Myslím, že bych vám měl něco vysvětlit. Rád bych to udělal dnes během oběda, jestli máte čas.“

„Jistě,“ přijal jsem pozvání.

„Skvělé. Co třeba Grill 23 v půl jedné. Zamluvím stůl.“

„Jistě,“ přitakal jsem.

„Jen my dva,“ navrhl Stratton. „Vy a já.“

„Jistě,“ souhlasil jsem.

„Pošlu pro vás svého řidiče,“ oznámil mi Stratton.

„Mám kancelář dva bloky od té restaurace,“ namítl jsem.

„Můj řidič vás bude čekat,“ nepřipustil námitky.

Řekl jsem: „Jistě.“

„Těším se,“ rozloučil se Stratton.

Zavěsili jsme a já jsem okamžitě vytočil Quirkovo číslo. Bohužel, jsem ho nezastihl. Zavolal jsem tedy Belsonovi.

„Quirk se ještě nevrátil?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Mluvil jsi s ním?“

„Jo. Ten starej černoch, Jefferson, mu neřekl nic víc než tobě. Otec nemluví vůbec. Quirk s tebou souhlasí, že Jefferson o Cheryl Anne Rankinový lže. Ale nemůže s ním pohnout. Ta stará ženská z restaurace. „U dostihový dráhy“ tam už zřejmě nedělá. Nikdo neví, kde je. Nikdo v životě neslyšel o Cheryl Anne Rankinový. Jestliže Quirk dneska nenajde tu její matku z kuchyně, vrací se zpátky. Peníze na cestu totiž vydávaj ty kancelářský krysy ze správního oddělení.“

„Díky,“ řekl jsem a zavěsil. Chvíli jsem přemýšlel. Stratton mi sám zavolal. To znamená několik věcí. Za prvé, chtěl na mě udělat dojem. Za druhé, nechtěl, aby někdo jiný věděl, že se mnou jde na oběd. Takže, o co jde? Proč zmizela matka Cheryl Anne Rankinové? Proč by o ní Jefferson lhal, když je jindy tak upřímný? Skokan Jack se zdá být smyslem jeho života, lže tedy pravděpodobně kvůli němu. Což znamená, že Skokan Jack má něco společného s Cheryl Anne.

Z myšlenek mě vytrhlo klepání na dveře. Strattonův řidič dorazil. Nevěděl jsem nic víc než předtím, ale alespoň jsem nevěděl míň.

Řidič byl zdvořilý chlápek s vyfoukanými vlasy, v šedém gabardénovém obleku a růžové hedvábné kravatě.

„Senátor Stratton mě požádal, abych se ujistil, že s sebou nemáte magnetofon,“ řekl.

Zdálo se, že to nedělá rád, ale služba je služba. Stál jsem s rozpaženýma rukama a on mě prohledával se znatelnou rutinou.

„Můžu se podívat na vaši pistoli?“ zeptal se.

Rozevřel jsem své sako tak, aby viděl, že nemám nahrávač ve tvaru browningu.

„Díky,“ ukončil prohlídku.

Vyšli jsme ven k lincolnu, který parkoval právě pod upozorněním na odtahovou službu. Otevřel mi dveře a já nastoupil. Berkeley Street je jednosměrka, takže jsme museli objet několik bloků až k restauraci. Pěšky bych cestu zvládl za třetinu času, ale nebyl bych prověřen.

Grill 23 má vysoké stropy a dlážděné podlahy. Kromě toho je nejhlučnější restaurací ve městě, proto si ji zřejmě Stratton vybral. Je těžké tam někoho odposlouchávat. Vrchní ukázal na Strattonův stůl, aniž by ztratil cokoli ze své elegance. Před senátorem už stála tmavá, zpola vypitá skotská se sodou. Když jsem přišel, vstal a napřáhl ruku ztvrdlou miliony stisků. Byl to stisk politika, ten druh, kdy popadne svými prsty vaši ruku a vyhne se zmačknutí. Dlaň měl vlhkou.

„Bob Stratton,“ představil se mi podruhé. „Rád vás vidím, rád vás vidím.“

Posadili jsme se a objednali si. Já pivo a Stratton kývl na svoji whisky, která, dle barvy, byla dvojitá. Místnost kolem nás cinkala příbory a porcelánem, konverzace živě pulzovala. Téměř všichni hosté byli muži, jen sem tam seděla žena s pánskou společností. Většinou tady seděli pánové v konzervativních oblecích a pestrých kravatách.

„Takže, jak to vypadá s případem?“ zeptal se Stratton. „Loudon Tripp je výborný muž a byla to pro něj skutečná tragédie. Dostal jste se někam v honbě za tím šílencem?“

Byla to veselá místnost, dobře osvětlená, plná mramoru a nablýskaných ozdob a mahagonu. I přes pečlivě vyfoukaný a nalakovaný účes jsem viděl záblesky Strattonovy pleše. Gestikuloval velmi rychle a mluvil zrovna tak, dokonce tak rychle, že v tomto hlučném prostoru vyžadovalo velké soustředění mu rozumět.

Neodpověděl jsem.

Číšník se vrátil s mým pivem a Strattonovou skotskou. Byla dvojitá. Vedle ní číšník postavil láhev sodovky. Nalil si kapku do whisky.

„S tímhle musím opatrně,“ poznamenal a usmál se na mě alespoň padesáti zuby.

„Nechci zkazit skotskou.“ Přikývl jsem a usrkl piva.

Číšník se zeptal: „Jídelní lístek, pánové?“

„O něco později,“ odmítl Stratton. „Zatím zůstaneme při pití.“

Číšník řekl: „Jistě, pane,“ a odporoučel se.

Stratton se dlouze napil. Zkoumavě se na mě podíval přes sklenici. Čelo měl orosené potem.

„Nechal jsem vás prověřit svými lidmi,“ pronesl. „Tvrdili, že jste dost dobrý.“

„Trefné,“ reagoval jsem.

„Prý jste tvrdý, bystrý a máte hodně zkušeností.“

„A pekelně dobře střílím,“ dodal jsem.

Stratton se usmál. Poznal, že jsem udělal vtipnou narážku, ale nechápal, na co.

„Pomýšlel jste někdy na změnu místa?“ zeptal se.

„Často dostávám různé nabídky,“ odpověděl jsem.

„Vážně?“ řekl. „Myslel jsem, že muž jako vy by mohl mít zájem o práci ve Washingtonu.“

„Opravdu?“ podivil jsem se.

„Jistě,“ potvrdil Stratton. Dopil téměř svoji whisky a začal se rozhlížet po číšníkovi.

„Jistě.“

„To by bylo perfektní,“ nadchl jsem se.

Číšník Strattona zpozoroval a zamířil k nám. Senátor kývl na prázdnou sklenku, číšník se podíval na mě a já zavrtěl hlavou.

„Stejně,“ pokračoval senátor, „mohl bych vám pomoct k pěknému místečku ve Washingtonu. Patřil byste ke státním zaměstnancům a pořád ještě byste mohl pracovat volně.“

„Pane jo,“ řekl jsem uznale.

Číšník se vrátil se Strattonovým nápojem. Senátor se na chvíli odmlčel, aby si namíchal správný poměr z nejnovější sodové láhve. Ty předchozí otevřené zvolna vyprchávaly.

„Takže, co vy na to?“ zeptal se.

Loknul jsem si piva. Zteplalo, zatímco do sebe Stratton naléval svoji whisky.

„Myslím, že máte strachy sevřenou prdel,“ odpověděl jsem.

Profesionálně se zasmál. Ale jeho oči byly velmi malé a chladné jako oči šelmy. Opatrně postavil sklenici na stůl.

„Vy žertujete, příteli. Jistě žertujete. Byl jsem už dříve v úzkých a poznám, když se do nich dostanu znovu. Řeknu vám jedno: jsem senátorem Spojených států po třiadvacet let a zažil jsem občas horké chvíle.“

„Poslal jste na mě Altonskou státní policii,“ řekl jsem mu. „A párek ex-federálních čmuchalů. A jeden z nich mě praštil obuškem do kolena, pořád to bolí. Buď mi řeknete, jaký máte zájem na případu Olivie Nelsonové, nebo z toho udělám aféru.“

Stratton se nehýbal. Čekal jsem. Po jeho tváři se rozlil široký okouzlující úsměv. Na chvíli si ho pro lepší efekt ponechal.

„No, myslím, že mi nezbývá než přiznat, že mám skutečně strachy staženou prdel, že?“ dal mi za pravdu. „Nezmýlili se, nepřehlédnete žádný trik, žádný hloupý trik.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. Číšník se přišel zeptat, jestli už si přejeme jíst. Aniž se na něj podíval, senátor řekl: „Krabí koktejl, steak, hranolky a salát, domácí dressing.“

„Ano, pane,“ zapsal si vše číšník.

Obrátil se ke mně. Objednal jsem si kuřecí sendvič a čerstvé pivo.

„Dáte si ještě jednu whisky, senátore?“ zeptal se číšník. Stratton zavrtěl hlavou a propustil ho. Číšník zmizel.

Stratton sepnul ruce a opřel je o stůl, chvíli si je prohlížel. Pak zdvihl oči a pátravě se na mě zadíval.

„OK,“ začal vyprávět, „bylo to takhle. Byl jsem… ehm..“ podíval se zpátky na své klouby. „Byl jsem…“ zazubil se na mě trochu čtverácky. „Spal jsem s Olivií Nelsonovou.“

„Jaká pocta pro ni,“ uznal jsem ironicky.

„Samozřejmě se to neobjeví v záznamech,“ ujišťoval se.

„Samozřejmě,“ řekl jsem.

„Poznal jsem ji na několika kampaních. Její manžel je jeden z těch starých liberálů. Jedno se sešlo s druhým a najednou jsme do toho spadli.“

Zamrkal na mě.

„Víte, jak to chodí v těhle věcech,“ poznamenal.

„Ne,“ hrál jsem si s ním. „Jak?“

„No, abych řekl pravdu, nebyl to dokonce ani můj nápad. Jak bych to řekl… Livvie byla trochu chytlavá,“ vysvětlil.

Nahnul se teď ke mně přes stůl – párek starých dobrých brachů klábosící o ženách.

„To víte, existovala oficiální verze – skvělá manželka, perfektní matka, charita, učitelství, dary umělcům – všechny ty bláboly pro veřejnost. A Loudon, tupej chudák, tomu pravděpodobně věřil. Byl jedním z těch moje-žena-tohle, moje-žena-tamto, víte. Nerozuměl jí. A pokaždé, když byla party nebo něco, sebrala jednoho z hostů a…“

Stratton pokrčil rameny a jemně rozhodil rukama.

„Byla promiskuitní,“ řekl jsem.

„Jemně řečeno,“ dodal Stratton. „Pokud jste neměl Olivii Nelsonovou v posteli, jednoduše jste byl v tomhle městě nula.“

„To ale nebyl váš případ,“ poznamenal jsem.

„Jistě, bylo to jako členství v klubu. Spal jste s Liwií Nelsonovou, dokázal jste to,“ vysvětlil Stratton.

„Byla to dlouhá aféra?“ zeptal jsem se.

„Nebylo to vážné, ale skvělé pro chlapa jako jsem já. Jenom šup sem, šup tam, nashledanou madam. Většinou za mnou přišla do kanceláře, když jsem byl v Bostonu. Velice diskrétně, nic nápadného.“

Znovu se na mě zazubil.

„Jsem ženatý muž,“ dodal.

„Taky bych řekl,“ podotkl jsem.

Pokrčil rameny a dál se na mě zubil.

„Obával jste se, že by snad moje vyšetřování odhalilo tuhle souvislost?“ zeptal jsem se.

„Přesně tak, příteli. Přesně tak. Nejdřív jsem si myslel, že to jen tak zběžně projdete a ulehčíte Loudonovi o pár babek, má jich dost. Ale pak jste jel dolů na jih a my jsme si uvědomili, že to berete vážně. Tak nás napadlo, že když se do vás opřeme tam, nedáte si mě s případem dohromady. Navíc jste byl pryč ze svého rajónu, tedy zranitelnější. Máme v Jižní Karolíně dobrého přítele a ten má nějaké trumfy na altonského šerifa…“

Stratton znova rozhodil ruce. „Tak to chodí.“

„Kdo je to my?“ zeptal jsem se.

„My? Oh, já a moji lidé.“

„Takže vy jste tohle všechno podnikl, abych se nedozvěděl o vás a Olivii.“

„Ano. Říkal jsem vám přece, že jsme si vás prověřili. To, co jsme se o vás doslechli, se nám nelíbilo. Byl jste pro nás problém a ten se musel vyřešit.“

„Aby vaše žena nic nevěděla,“ vyzvídal jsem.

„Tedy, Laura a já pro sebe máme pochopení. Ale… plánujeme prezidentské volby,“ vysvětloval Stratton, „a mohlo nás to poškodit.“

„Stále ještě může,“ podotkl jsem.

„Ale, no tak, tohle je přece mimo záznam…“

„Myslíte si, že tohle je přátelskej rozhovor? Jsem detektiv. Mohl jste ji zabít.“

„Já?“ podivil se Stratton.

„Vy a vaši lidé,“ upřesnil jsem.

„Nebuďte směšný,“ ohradil se Stratton. „Jsem senátor Spojených států.“

„A já vyšetřuju svůj případ,“ odpověděl jsem.

29.

Trippova kancelář byla klidná jako vždy. Ann Summersová seděla za svým stolem, tentokrát v jednoduchých černých šatech. Pamatovala si na mě a byla ráda, že mě vidí. Takové kombinace se mi vždycky nedostane. Na druhou stranu, podle aktivity, kterou v kanceláři vyvíjela, by pravděpodobně uvítala kohokoli.

„Už se pan Tripp vrátil?“ zeptal jsem se.

„Ano, odskočil si jenom pro noviny,“ odpověděla.

„Máte v držení jeho účetní knihu?“ chtěl jsem vědět.

„Pana Trippa? Ne. Proč se ptáte?“ ;

„Jeho šeky nejsou kryté,“ vysvětlil jsem a ukázal jí bankovní zprávu.

„Trippovy?“

„Hmm.“

„Ach, bože,“ povzdechla si. v „Nejspíš nějaká chyba,“ pokrčil jsem rameny.

„Oh, jsem si jistá, že ano.“

Mávl jsem nad tím rukou. Sekretářka mě vpustila do Trippovy kanceláře a usadila mě do koženého křesla. Místnost ladila do zelena – zdi i kusy dřevěného nábytku. Zelený koberec měl orientální vzor, nábytek byl vyroben z višňového dřeva a Trippovo velké křeslo mělo opěradlo ze zelené kůže. Hrany velkého stolu zdobilo zlaté listoví. Ve vzdálenějším konci kanceláře byl zabudován bar a za Trippovým křeslem se nacházel krb, vedle kterého stály knihovny s nikdy neotevřenými knihami. Většina z nich byla vázaná v kůži tak, aby se hodily k barevnému tónu pokoje. Trippův stůl byl kromě sady per, telefonu a velké účetní knihy prázdný. Kniha ležela uprostřed, jako by se měla připomenout okamžitě po dosednutí. Otevřel jsem ji na vyplněných stránkách a hledal zápis o výdaji za mé služby. Jak jsem knihu pročítal, všiml jsem si, že v ní chybí bilance. Každý účet byl pečlivě zaznamenán, očíslován a datovn, ale nikde jste se nedozvěděl, kolik peněz vlastně máte. Našel jsem ten svůj hned pod zápisem pro Dr. Mildred Cockburnovou. Dostávala své peníze pravidelně každý měsíc. Všechny položky byly vypsány stejnou nejistou rukou. Ten samý rukopis jsem rozpoznal na svém šeku. Většina dalších zápisů byla jasná: elektřina, telefon, pojištění, uklízečky, platby kreditní kartou. Jediný opakující se účet nejasného původu byl právě pro Dr. Cockburnovou. Mnohé z šeků se vrátily označené napříč červeným inkoustem. Hledal jsem pozorně, ale nenašel jsem žádné položky, které by nahradily ty vrácené šeky. Bylo tam ještě něco. Chvíli mi to nedocházelo, ale pak jsem pochopil: v celé knize nebyl ani jeden vklad. Vrátil jsem knihu zpátky a přemýšlel o tom všem. Za chvilku se objevil Tripp s výtiskem Wall Street žurnálu.

„Á, Spenser,“ zvolal. „To je od vás pěkné, že jste přišel.“

Potřásli jsme si rukama, obešel stůl a svezl se do koženého křesla. Položil noviny vedle účetní knihy, kterou automaticky upravil, takže ležela naprosto rovnoběžně s hranou stolu.

„Máte pro mě zprávu?“

„Ne tak docela,“ odpověděl jsem. „Spíš pár dalších otázek.“

„Oh, jistě. Ale trochu jste mě zklamal. Doufal jsem, že něco budete mít.“

Napadlo mě, že vlastně něco mám. Jenže nevím tak úplně přesně co.

„Setkal jste se někdy s někým z rodiny vaší ženy?“ pátral jsem v jejich vztazích.

„Ne. Nikoho neměla. Tedy, samozřejmě, kdysi měla, ale všichni zemřeli, než jsme se potkali. Byla docela sama, když nepočítám sebe.“

„Byl jste někdy v Altonu?“ ptal jsem se dál.

Tripp se smutně usmál.

„Ne. Nebyl důvod.“

Přikývl jsem. Oba jsme chvíli mlčeli.

„Někdy,“ vysvětloval, „mě napadá, že bych tam měl zajet, podívat se na místa, kde žila, chodila do školy.“

Vzhlédl za mě ke stropu. Daleko pod námi, kde se State Street setkávala s Třídou Kongresu, lomozil provoz a turisté. Tady nahoře po tom všem nebylo ani památky. V Trippově kanceláři jste si připadali jako v Himalájích, neslyšeli jste žádný zvuk.

Zavrtěl smutně hlavou.

„Ale proč?“ zeptal se sám sebe.

V jeho žalu bylo něco neskutečného. Připadal mi jako nezakotvený balón, který se bezcílně nechává unášet a nemá to nejmenší spojení s životem dole.

„Jak dobře znáte senátora Strattona?“ zeptal jsem se.

„Bob je výborný přítel. Po léta jsem ho podporoval. Byl taky dobrý přítel Liwie – pomohl jí sehnat místo ve škole, i když o tom nikdy nepromluvil.“

„A vy jste s manželkou vycházeli bez problémů?“ ptal jsem se dál.

Tripp na mě zíral, jako bych mu nabídl ke koupi porno časopis.

„Jak se mě na to můžete ptát? Týdny pátráte po její smrti a zeptáte se mě na tohle? Byli jsme si blíž, než si kdy dva lidi mohli být. Byli jsme jedno tělo, jedna duše. Jak můžete…“ Tripp zavrtěl hlavou. „Doufám, že jsem se ve vás nespletl.“

Pokračoval jsem dál.

„Měli jste spolu sexuální vztah?“

Tripp na mě delší chvíli zíral. Pak náhle vstal, došel k oknu a podíval se dolů na ulici. Nepromluvil. Chvíli mi dělala společnost jeho záda. Možná bych měl přemýšlet o jiných možnostech kariéry, blesklo mi hlavou. Třeba bych mohl prodávat desky, řekněme. Nebo se stát televizním knězem. Nebo úředníkem.

„Podívejte se, pane Trippe,“ ozval jsem se do ticha hrubým hlasem. „Potíž je v tom, že to nedává smysl. Já chápu, že jste smutný. Ale musím pátrat. Musím se ptát.“

Ani se nepohnul.

„Máme dost dobrý důkaz, že pravé jméno vaší manželky není Olivie Nelsonová.“

Nic.

„Že spala se senátorem Strattonem a možná s dalšími.“

Stále nic. Kromě Trippových ramen, která se lehce zdvihala, a hlavy, která se začala pomalu v pravidelném rytmu kývat.

„Viděl jsem fotku jedné ženy, jejíž tvář se navlas podobala vaší manželce.“

Jeho trup se kýval dopředu a dozadu. Vrtěl přitom hlavou: Ne, ne, ne.

„Slyšel jste někdy o někom, kdo se jmenuje Cheryl Anne Rankinová?“

Ne. Ne. Ne.

„Vaše šeky jsou neplatné,“ zkusil jsem to naposledy.

Ticho bylo natolik husté, že se jen těžko dýchalo. Zarytě mlčel a tělem stále vyjadřoval zápor. Dál kýval trupem: dopředu, dozadu, zapíraje vše, o čem jsem mluvil.

Vstal jsem a odešel.

30.

Quirk, Farrell, Belson a já jsme seděli v Quirkově kanceláři. Řekl nám, že se během pobytu v Altonu nedozvěděl vůbec nic.

„Všichni se shodli na tom, že se Olivie Nelsonová provdala za Keňana jménem Mano Kuanda a žije v Nairobi. Chlap z ambasády s ní mluvil a vzal jí otisky prstů. Nebyla ve Spojenejch státech od roku 1982. Nikdy nenavštívila Boston. Nemá ponětí, kdo by mohla bejt ta oběť.“

„Neví nic o Cheryl Anne Rankinový?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Nikdy to jméno neslyšela?“

„Ne,“ odpověděl Quirk. „Mluvil jsi se Strattonem?“

„Jo.“

A?“

„Říkal, že spával s Trippovou ženou a že nebyl jedinej.“

Quirk povytáhl obočí. „Náš Bobby,“ poznamenal.

„Šokující,“ zhodnotil Belson. „Senátor a takovéhle věci.“ „Proto se tě pokoušel odrovnat?“

„Tvrdí to. Prý se obával, že na to přijdu a že by to mohlo příští rok poškodit jeho šance na nominaci.“

„Na prezidenta?“ podivil se Quirk.

„Jo.“

„Ježíši,“ zděsil se Belson. „Prezident Stratton.“

„A co Tripp?“

„Mluvil jsem s ním.“

„A?“

„Podle něj bylo manželství perfektní.“

„Máš něco, Lee?“ zeptal se Quirk.

Farrell sebou trochu trhl, jako by nedával příliš velký pozor.

„Ne, nadporučíku, nemám.“

„Proč by ses měl lišit?“ poznamenal Quirk a dlouze se na něj zadíval.

„Zajímá mě ještě jedna věc,“ ozval jsem se. „Neměli jste k tomu sice důvod, ale dostal někdo z vás šek od Trippa?“

„Bojíš se o gáži?“ zeptal se Belson.

Bylo půl třetí a jeho tvář už pokrývalo strniště. Patřil k těm, kdo vypadají čerstvě oholeni asi tak první hodinu po použití strojku.

„Jeho šeky nejsou krytý a v jeho celejch financích je něco podivnýho.“

Vyprávěl jsem jim o účetní knize.

„Něco na tom může bejt,“ přemýšlel jsem.

„Lee?“ řekl Quirk.

Farrell kývl.

„Podívám se na to,“ přijal úkol.

„Ještě něco?“

„V té knize se často objevuje jméno Dr. Mildred Cockburnová, MUDr.“

„Možná je psychoanalytik,“ hádal Belson.

„Nebo chiropraktik,“ navrhl jsem já.

„Doufám v to první,“ podotkl Quirk.

31.

Večeřeli jsme se Susan a s Denisem a Nancy Upperovými u Michaela v Cambridge. Denis byl Susanin kolega. Z Nancy se vyklubala bývalá tanečnice, takže jsem ji mohl ve chvíli, kdy se oba psychoanalytici bavili o pacientech, ohromovat svými znalostmi pochytanými od Paula Giacomina.

Zeptal jsem se, jestli někdo z nich slyšel o Dr. Mildred Cockburnové. Neznal ji ani jeden. Pro utěšení tu pořád ještě bylo rizoto s krabím masem a pistáciovou polevou. Místnost vypadala elegantně a barman míchal nejlepší martini, jaké jsem kdy pil.

„Musím zjistit, jak to dělá,“ říkal jsem Susan cestou domů.

„No, vždyť jsi detektiv.“

„Jak komplikovanej recept by to mohl bejt?“ přemýšlel jsem.

„Vodka a vermut?“

„Jo.“

„Pro mě to zní dost komplikovaně,“ podotkla Susan.

„Recepty nejsou tvoje silná stránka,“ dodal jsem k tomu.

Projížděli jsme právě Memorial Drive. Silueta města za řekou vypadala jako kulisa. Městské mrakodrapy se nejasně rýsovaly za nízkým kopcem, řadily se za sebou podle rovné Back Bay, v domcích svítila světla obývacích pokojů. Byla páteční noc a já chtěl zůstat se Susan sám.

„Proč se ptáš na Mildred Cockburnovou?“ zeptala se.

„Viděl jsem její jméno v Trippově účetní knize. Dr. Mildred Cockburnová, každej měsíc šek na pět set dolarů. Našel jsem si ji v telefonním seznamu. Je tam pod heslem terapeut a ordinaci má na Hilliard Street v Cambridge.“

„Divný,“ poznamenala Susan.

„Čekala bys, že ji budeš znát?“

„Ano.“

„Co bych tak měl očekávat, až s ni budu mluvit?“ zeptal jsem se.

„Z etickýho hlediska?“ upřesňovala si Susan.

„Jo.“

„Těžko říct obecně,“ váhala. „Měla by se nechat vést zájmem svejch pacientů.“

Nalevo se třpytila řeka ve stříbrném měsíčním světle. Proti proudu se pomalu sunula loď s osvětlenou kabinou. Podjížděla mosty a zanechávala za sebou pohyblivé rýhy. Susanina ulice byla tichá, temné budovy a zpola opadané stromy se ve světle lamp měnily ve strašidla.

Susan žila ve zdobeném domě napodobujícím viktoriánský styl. Do její kanceláře se vstupovalo z haly a naproti přes halu byla čekárna. Vyšli jsme po točitém schodišti do patra, kde bydlela. Hned po otevření dveří na nás Perla začala skákat, trhala Susan kalhoty a olizovala naše tváře, porvala se s polštářem a když ho zakousla, přišla se pochlubit svým úlovkem.

„Roztomilé,“ ohodnotila Susan její výkon.

Vyvenčili jsme ji v zahradě plné stínů. Nebyla ale tak tmavá, abychom nemohli pozorovat Perlu pobíhající kolem.

Později jsme všichni leželi v posteli, povídali si a sledovali strop ozářený měsíčním svitem. Perla toho neměla moc na srdci, a tak si to vynahradila tím, že obracela celý pokoj naruby.

„Je ta Olivie Nelsonová neřešitelnej případ?“ zeptala se Susan.

Drželi jsme se pod přikrývkou za ruce.

„Všechno se teď jeví jinak než předtím,“ vysvětlil jsem.

„To se stává,“ řekla Susan.

„Aha!“ nechal jsem se poučit.

„To víš, studovala jsem na Harvardu,“ pochlubila se.

32.

Dr. Mildred Cockburnová měla ordinaci v hnědém, omšelém domě na Hilliard Street. Zahradu vroubil nízký železný plot, sem tam posetý rezavými skvrnami a nahnutý směrem k chodníku. Tráva v zahrádce prorůstala mezi odpadky. Přístup k domu byl vydlážděný polámanými cihlami, mezi nimiž se na světlo prodíral plevel. Vstupní dveře kdosi natřel s velkou nedbalostí -v Cambridge se nepěstovala předstíraná uhlazenost. Nápis na dveřích vybízel: Vstup, vstoupil jsem tedy a posadil se v těsné čekárně. Domluvili jsme si schůzku na jedenáctou, ale já se o pět minut opozdil. Stěny v čekárně měly krémovou barvu. Kdysi to mohla být bílá. Na zdích visely plakáty exotických krajin a jedna levná reprodukce Monetovy krajiny. Celý dům naplňoval pach koček. Na konferenčním stolku vedle židle ležely novější výtisky Psychologie dnes a květnové číslo Kroniky vyššího vzdělání.

V l1:06 se dveře ordinace otevřely a vyšla odtud velmi bledá žena s úzkou tváří a šedými do uzlu svázanými vlasy. Aniž se na mě podívala, sundala z věšáku dlouhý tvídový kabát, oblékla si jej,pečlivě zapla všechny knoflíky a odešla. Dokázala se pohybovat v čekárně velikosti poštovní schránky a nevnímat přítomnost někoho jiného.

Nastala několikaminutová přestávka a pak se dveře otevřely znovu a Dr. Cockburnová se zeptala: „Pan Spenser?“

Na hlavě měla černý turban a na těle rozměrný vlající háv, který jsem nedokázal přesně identifikovat. Bylo to něco mezi domácím oblekem a otevřeným padákem. Byla viditelně obézní, přestože velikost jejího obleku o tom mohla vyvolat drobné pochyby. Oči si malovala velmi výrazně, ale vůbec nepoužívala rtěnku.

Vstal jsem. Uvedla mě do místnosti, jejíž stěny byly pokryty kaštanově hnědými tapetami. Okno se staženými žaluziemi bylo jen minimálně otevřené. Napravo od dveří stálo sofa potažené zeleným sametem, hned vedle křeslo stejné barvy a naproti němu ošklivá dřevěná židle. Sedla si proti mně do křesla, téměř neznatelně pokynula hlavou a čekala s rukama složenýma v klíně.

„Tohle není návštěva u terapeuta,“ začal jsem. „Jsem soukromý detektiv a najal si mě pan Loudon Tripp, abych vypátral vraha jeho ženy, Olivie Nelsonové.“

Znovu ten skoro nepostřehnutelný pohyb.

„Během vyšetřování jsem narazil na vaše jméno.“

Kývnutí.

„Rád bych věděl, jestli mi o Trippových můžete něco říct,“ pokračoval jsem.

„To je nepravděpodobné,“ odpověděla hlubokým hlasem. Bylo znát, že je s ním spokojená.

„Je mi jasné,“ řekl jsem, „že existuje lékařské tajemství, ale je v zájmu pacientovy rodiny, abyste mi pomohla při vyšetřování.“

„Loudon Tripp není můj pacient,“ poznamenala.

Nic kromě jejích rtů se při řeči nepohnulo. Libovala si v teat-rálnosti, jakou působila její nepřístupná tichost a tmavé šaty.

„A co Olivie Nelsonová?“ zkoušel jsem to dál.

Zůstala nehybná. Rozhlédl jsem se po místnosti.

„Jste psychoterapeutka,“ řekl jsem.

Kývnutí.

„Jste doktorka medicíny?“ zeptal jsem se.

Malinko zavrtěla hlavou.

„Doktorka filozofie?“

Znova totéž.

„Tak co tedy?“ vyzvídal jsem.

„Jsem doktorka společenských věd.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „A kde jste vystudovala?“

„Na Univerzitě Jižního Pacifiku.“

„Vsadím se, že v L.A.“

Kývnutí.

„Dávají tam akademický tituly za životní zkušenosti?“

„To by snad stačilo, pane Spensere!“

Přikývl jsem a usmál se na ni.

„Ano, stačilo,“ přitakal jsem. „Takže vyprávějte o Olivii Nelsonové.“

Na dlouhou chvíli se odmlčela. Oba jsme věděli, že je podvodnice. A oba jsme věděli, že jí mohu nadělat hodně nepříjemností s licencí. Těžkopádně potřásla hlavou.

„Problematická,“ prohlásila. „Hrozně problematická žena.“

Neznatelně jsem přikývl.

„A jako většina žen zneužívaná,“ dodala.

Mluvila svým hlubokým hlasem velice pomalu. Zůstávala v naprostém klidu, přestože věděla, že jsem v jejím jednání odhalil divadlo pro pacienty.

Přikývl jsem.

„Příčinou všech jejích těžkostí je fakt, že byla odmítnutá svým otcem.“

„Originální,“ poznamenal jsem.

„A ona viděla jeho symbol stále v jiných a jiných mužích.“

„Byla promiskuitní,“ pojmenoval jsem, o čem mluvila.

„To je mužské slovo. Je to produkt mužské kultury, odsuzující a pejorativní.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem.

„Než ke mně přišla pro pomoc, vyzkoušela už Freudovu terapii, která, musím říct, vyhovuje spíš mužům. Bylo jasné, že jí nepomůže. Byla jsem schopná jí nabídnout ženskou perspektivu. A když si poprvé porozuměla z tohoto úhlu pohledu, začala konečné odkrývat své potlačené já, ženu-dítě.“

„A spala s každým v okolí,“ glosoval jsem její řeč.

„Dovolila sama sobě odhalit vlastní sexualitu. Bylo lepší, aby se milovala s muži kvůli sexu samému, než jako oběť zmařené otcovské lásky.“

„Znáte jména mužů, se kterými si dovolila odhalovat svou vlastní sexualitu?“

„Pane Spensere, tohle je opravdu tajemství mezi pacientem a terapeutem.“

„Ale jeden z nich ji mohl zabít,“ naléhal jsem.

Chvíli o tom přemýšlela.

„Myslím, že by bylo v jejím zájmu, abyste je jmenovala,“ řekl jsem. „Věřím, že jste se na univerzitě učili, že se vždy musíte řídit etickými zájmy. I v krizových situacích.“

Nechala si to chvíli projít hlavou.

„Nedělám si poznámky,“ řekla nakonec. „Bývají na překážku živé spontaneitě, která je nezbytná pro úspěch terapie.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem.

Dovolila mi podělit se s ní o její názor.

„Nikdy nepoužívala jména. Označovala muže ve svém životě různým způsobem – například soudce, finančník, a tak podobně. Byl tady jeden důležitý duchovní, ale nevím kdo přesně.“

„Jakého byl vyznání?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Dokonce ani to neřekla,“ tvrdila. „Vždycky o něm mluvila jako o svatém muži. Myslím, že ji těšilo mít muže v sukních.“

Trochu jsem ji přitlačil, ale nebylo to nic platné. Přešel jsem tedy k dalšímu.

„Řekla vám své pravé jméno?“ zeptal jsem se.

„Nevím o tom, že by se jmenovala jinak,“ podivila se Cockburnová.

„Jaké měl jméno její otec?“

„Nevím. Domnívala jsem se, že Nelson.“

„Zmínila se někdy o jménu Rankin?“

„Ne.“

„Cheryl Anne?“

„Ne.“

Odmlčeli jsme se. Dr. Cockburnová si udržovala svou těžkopádnou jistotu.

„Řekla mi, že použila identitu někoho jiného, aby se dostala do školy, záznamy někoho jiného, a tak,“ přiznala Cockburnová. „Ona sama ani neukončila střední školu. Odešla v sedmnácti z domova do Atlanty a živila se, jak to šlo. Dokonce i prostitucí. Pak přišel zlom a přestěhovala se do Bostonu. Začala studovat, často navštěvovala školní akce na Harvardu a tam potkala svého budoucího manžela.“

„Neřekla vám, čí identity využila?“

„Ne, ale pokud není Olivie Nelsonová, domnívám se, že zneužila právě této ženy.“

„Ano,“ přitakal jsem. „Jak se projevilo to otcovo odmítnutí?“ zeptal jsem se.

„Naprosto ji odmítl vzít za svou.“

„Povídejte mi o tom,“ vymáhal jsem. „Jak to vypadá, tvářil se;, že neexistuje? Odmítal s ní mluvit, když přišla domů?“

Dr. Cockburnová na mě pomalu pohlédla. Nechala zaznít ticho, aby podtrhlo její vážnost. Konečně promluvila.

„Neoženil se s její matkou.“

Seděl jsem v místnosti s těžkými závěsy a cítil se jako Newton, kterému právě spadlo jablko na hlavu. Dr. Cockburnová se na mě dívala s uspokojením.

„Pane Bože,“ povzdechl jsem si.

„To bylo všechno?“ zeptala se Susan později.

„To hlavní,“ odpověděl jsem. „Využil jsem plných padesát minut, ale zbytek času zabralo její hraní na Orsona Wellse.“

Zašli jsme na skleničku do hotelu kousek od Susanina domu. Objevila v sobě vášeň pro teplou pepřenou vodku s olivami na zakousnutí. Během večera vypila skoro půl sklenice.

„Říkala, že Olivie byla posedlá penězma a že s rodinným obchodem to bylo patrně nahnutý.“

„To by potvrdilo neplatný šeky a účty v knize,“ souhlasila Susan.

„Jo. Cockburnová tvrdila, že Olivie měla nějakej zoufalej plán, ale nevěděla jakej.“

„Plán, jak sehnat peníze?“

„Asi. Cockburnová neví, nebo to nechce prozradit.“

„Už porušila lékařský tajemství. Proč by tajila právě tohle?“

„S tím souhlasím,“ přitakal jsem. „Jakej na to máš názor?“

„Její teorie o Olivii se zdá přesná. Nevyžaduje to příliš psy-chologickýho vzdělání, aby si všimla, že se lidi pokoušejí nahradit rodičovskou lásku sexem. Většinou v těch aférách hrajou roli nějaký autority.“

„Třeba senátor Stratton,“ navrhl jsem.

„Jistě,“ přikývla Susan. „Tenhle chlap má moc, někdy je autorita ukrytá v penězích nebo fyzický síle.“

„Vysvětluje tohle náš vztah?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděla. „Ten náš je postavenej na opravdový žádosti.“

„Jenom na tom?“ zatvářil jsem se zklamaně.

„Ano,“ odpověděla a spolkla půl mililitru vodky. „Vždycky jsem chtěla chytnout pořádnýho chlapa.“

„To chce každá,“ podotkl jsem.

Susan se zeptala: „Proč policie neobjevila, že Olivie spala se všema prominentama?“

„Částečně proto, že i oni jsou prominenti,“ vysvětlil jsem. „Jedná se o cizoložství, a do toho se neradi nechávají zatáhnout.“

Susan přikyvovala.

„A protože šlo právě o ně, měli proč držet všechno pod pokličkou.“

„Ani ona, ani oni nic neprozradili,“ dodal jsem.

Pokrčil jsem rameny a rozhodil ruce.

„Co má pak policajt dělat?“ řekla Susan.

„Zvlášť, když mu každej říká, že oběť byla učiněnej anděl?“

„Takže se nepídili po nevěře,“ uzavřela to Susan.

„Poldové jsou zkrátka lidi, navíc přepracovaný. A v tomhle případě je všichni tlačili ke snadný odpovědi.“

„Dokonce i Martina?“ divila se Susan.

„Quirka nemůžeš nikam dotlačit, ale dělá kariéru. Bejt policajt je jeho život. Jestliže je svázanej příkazama, nepřekročí je.“

„Ale poslal k tobě Loudona Trippa.“

„No právě,“ řekl jsem.

„Myslíš, že Tripp vážně o ničem nevěděl?“ zeptala se Susan.

„Proč by si mě jinak najímal?“

Susan si nabrala trochu oliv a polila je pepřenou vodkou. Zřejmě jí to chutnalo.

„Jak určitě víš, jeden ze základních poznatků psychologie je, že lidi v sobě obsahujou několik osobností najednou. Tripp pravděpodobně nevěděl nic a zároveň věděl. Část jeho já se nejspíš bojí toho, co ta druhá část zapírá. Najal tě, abys dokázal, že jeho žena byla opravdu tím, v co potřeboval věřit.“

„Takže vlastně nechce, abych našel vraha, ale abych dokázal, že Olivie byla perfektní manželka.“

„Snad,“ připustila Susan.

„Snad?“ divil jsem se. „Vy cvokaři nikdy neřeknete nic najisto.“

„Jistěže ne,“ souhlasila Susan.

„Možná si teď vlastně oddychl a konečně nechal odpočívat svůj strach.“

Susan přikývla.

Bar byl tu noc poloprázdný. Číšnice přišla, sebrala mou dopitou sklenku a tázavě se na mě zadívala. Zavrtěl jsem hlavou a ona odešla. Ten další pár v baru vstal, muž pomohl ženě do kabátu a pak spolu vyšli ven. Před hotelem se chytili za ruce.

„Ne, Tripp nechce znát pravdu,“ řekl jsem.

„Asi ne,“ přitakala Susan. „Najal tě nejspíš, abys ho utvrdil v jeho zapíráni před sebou samým.“

„Možná bych mu to stejně měl říct.“

„Možná,“ přemýšlela Susan.

„Anebo ne?“ váhal jsem.

„Těžko říct.“

Susan se na mě usmála. V jejím úsměvu byl soucit, inteligence i smutek.

„Na druhou stranu musíš pokračovat v pátráni, což se mu nejspíš nebude líbit.“

Díval jsem se ven z okna. Bylo tam prázdno, jen vítr shodil na zem několik suchých listů.

„Prima,“ dodal jsem.

33.

Farrell přišel ke mně do kanceláře pozdě odpoledne po službě. „Máte něco k pití?“ zeptal se.

Opláchl jsem skleničky a každému nalil trochu z láhve. Neměl jsem moc chuť, ale Farrell vypadal, že se potřebuje s někým napít. Obětoval jsem se tedy.

„Probrali jsme znovu Cheryl Anne Rankinovou,“ řekl.

Držel svou whisky oběma rukama, ale zatím se nenapil.

„Nic jsme nenašli. Žádnej rodnej list, žádná škola, nic. Ta ženská, co pracovala v restauraci v Altonu, zmizela. Víme jedině to, že se jmenovala Bertha. Nikdo nezná její dceru. Obrázek, o kterým jste mluvil, už tam nevisí. Jen fotka Olivie Nelsonový s koněm.“

„Jo,“ vzpoměl jsem si. „Ta tam byla taky.“

„Nikdo si na jinou fotku nevzpomíná.“

„Mluvil někdo s tou černoškou, která tam taky dělala?“

„Jo. Quirk, když tam byl. Neví naprosto nic. Asi nevěděla nic jinýho, než že mluví s bílým poldou ze severu.“

„Kdo to dál vyšetřuje?“

„Altonská státní policie,“ odpověděl Farrell.

„Můžu s nima počítat?“ pochyboval jsem.

Farrell pokrčil rameny.

„Kapesný od nikoho jen tak nedostanete,“ řekl na to.

Stále držel whisky v dlaních, aniž by se napil.

„S Trippem jste to trefil,“ poznamenal. „Zatím jsme zjistili, že nemá peníze v hotovosti a jeho jediný vlastnictví je dům s autem. Nemá žádnej příjem. Dluží školný za děti za minulej semestr. Sekretářce už tři měsíce nezaplatil ani cent. Zůstává u něj, protože se ho bojí nechat samotnýho.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Ještě nevím, jak o všechno přišel, jen to, že je to fakt.“

„A co rodinnej obchod?“

„On představoval rodinnej obchod. Obchodoval s akciema na burze. Patrně nedělal nic jinýho. Zabralo mu to maximálně pár hodin, ale seděl tam celej den a tvářil se jako skutečnej obchodník.“

„Sekretářka si to jistě nechala pro sebe,“ poznamenal jsem.

„Chránila ho, dokud nepochopila, že o tom víme. Pak už to bylo snadný. K čertu, bylo to pro ni ulehčení. Nemohla by se o něj po zbytek života starat bezplatně.“

„Jak se k tomu vyjádřil Tripp?“

„Absolutně všechno zapírá,“ odpověděl Farrell. „Tváří v tvář údajům z počítače a výpisům z účtů. Prej to je nesmysl.“

„Myslím, že si toho hodně nepřiznával.“

Farrell přikývl a podíval se znovu na svou stále ještě nedotčenou whisky. Zvedl sklenici a napil se. Po tvářích mu stékaly slzy.

„Brian?“ zeptal jsem se.

Farrell přikývl.

„Zemřel,“ řekl jsem.

Znovu kývl. Zápasil s dechem.

„Je mi to líto,“ povzdechl jsem.

Dopil zbytek, položil sklenici na stůl a skryl hlavu do dlaní.

Seděl jsem mlčky s ním. Nebylo co říct.

34.

Leonard Beale měl kancelář v Exchange Place, obrovském mrakodrapu z černého skla postaveném za miniaturním portálem staré burzy na State Street. Zachování původní brány prosadil majitel pozemku, což mu vyneslo dlouhodobé osvobození od daní.

„Loudon ztratil téměř vše v říjnu 1987, kdy se zhroutily trhy,“ vysvětlovat Beale. „Za normálních podmínek bych nemluvil o klientovi tímhle způsobem, ale Loudon…“ Beale zavrtěl hlavou.

„Má potíže, viďte?“ zeptal jsem se.

„Je to zlé,“ odpověděl, „a nejen kvůli penězům.“

„Netušil jsem, že finančníci můžou taky říct: Nejde jen o peníze.“

Beale se zazubil.

„Abych byl dobrý finančník, musím se starat o klienta po všech stránkách,“ řekl. „Je to obchod se službou.“

Beale měl hranatou postavu a naprosto holou hlavu – vypadal, jako by hrál hodně míčových her. Byl oblečený do kvalitního obleku.

„Ztratil tedy peníze v osmdesátém sedmém?“ zeptal jsem se,

„Ano. Popravdě řečeno, nepomohl jsem mu. Patřil jsem k těm, kteří nedokázali správně odhadnout situaci. Netušil jsem, že se trh zhroutí. Ale o většinu přišel nedostatkem vlastní pozornosti. Vždycky trval na tom, že se o peníze bude starat sám. Měl alespoň co dělat, řekl bych. Mohl jít v devět do kanceláře a odpoledne v pět se vrátit domů, dát si koktejl a povečeřet s rodinou. Víte, nebyl nijak dobrý manažer, a když to všechno bouchlo, ocitl se téměř na mizině.“

„A došlo na hotovost,“ dodal jsem.

„Ano.“

„Proč byl na mizině?“ vyzvídal jsem dál. „Myslel jsem, že má ve všem štěstí.“

Beale pokrčil rameny a podíval se ven z okna přes Back Bay, k řece. Obloha byla jasně modrá s bílými skvrnami mraků. Viděl jsem venku podivně prázdný zelený Fenway park.

„Bývají snad na mizině Rockfellerové?“ divil jsem se. „Nebo Harvardská univerzita?“

Bealův pohled se pomalu stočil zpátky ke mně.

„Nikdo z nich se ale neoženil s Olivií,“ odpověděl.

„Spotřebovala toho tolik?“

„Někdy ano. Víc, než mohl rodinný kapitál unést.“

„Takže ona začala utrácet kapitál,“ poznamenal jsem.

Beale přikývl.

„První známka katastrofy pro boháče,“ pokračoval ve vysvětlování. „Oni nevydělávají. Vydělává jim kapitál. Pokud na něj sáhnou, mají i menší příjmy, a tak berou víc a víc a mají nižší a nižší příjem z úroků.“

„Přiznal se vám?“

„Ne,“ odpověděl Beale. „Měl o ní i o dětech dokonalou představu. Prokrista, ten syn je arogantní malej grázl, ale Loudon se chová, jako by byl přinejmenším Tom Sawyer. Vykupuje synáčka ze všech průšvihů. Nebo to aspoň donedávna dělal.“

„A co dcera?“

„Nevím. Žádná zpráva je nejspíš dobrá zpráva. Nikdy o ní moc nemluvil, takže asi neměla moc problémů.“

„On je tedy ekonomicky na dně od roku 1987?“

„Totálně,“ přitakal Beale.

„Z čeho žijou?“ zeptal jsem se. „Obě děti studujou, mají dům a kancelář pro zábavu. Jak to dělají?“

Beale zavrtěl hlavou.

„Drží se jen tak tak,“ odpověděl.

35.

„Jednoduše to tak není,“ tvrdil Loudon Tripp.

„Tak proč mi všichni ostatní říkají, že je?“ zeptal jsem se.

„To nevím,“ odpověděl.

„Nezaplatil jste sekretářce,“ řekl jsem.

„Samozřejmě že zaplatil.“

Vzal do ruky svoji účetní knihu, otevřel ji a ukázal mi úhledný zápis o platbě Ann Summersové.

„A šek, kterej jste mi dal, je neplatnej,“ pokračoval jsem.

Okamžitě nalistoval zápis o mém šeku.

„Ne,“ nepřipustil. „Je to tady. Všechno je naprosto v pořádku.“

„Nemáte žádnou bilanci,“ upozornil jsem ho.

„Všechno je v pořádku,“ trval na svém Tripp.

„Víte, že vám byla žena nevěrná?“ zeptal jsem se.

„Proboha, Spensere,“ řekl přísným, ale nedůrazným hlasem, „to stačí. Mám strach, že jsem s vámi udělal chybu. Je čas, abych to napravil.“

„Což znamená, že mě propouštíte,“ domyslel jsem si.

„Obávám se, že ano. Je mi líto, ale zavinil jste si to sám. Vznesl jste nepodložená obvinění. Moje žena může být mrtvá, pane Spensere, ale její památka žije, dokud jsem naživu já. Nikdo o ní nebude mluvit špatně.“

„Pane Trippe,“ naléhal jsem. „Vaše žena nebyla tím, čím se tvářila být. Váš život není tím, co si myslíte. Opravdu je to všechno jinak.“

„Na shledanou, pane Spensere. Prosím, pošlete mi účet za vaši službu do“ – podíval se na hodinky – „do dnešního dne,“ dokončil větu.

„A vy ho zaplatíte bezcenným šekem,“ poznamenal jsem. „A pečlivě ho zapíšete a nespočítáte bilanci, abyste nevěděl, že je neplatnej.“

„Sbohem, pane Spensere!“

Prohrál jsem.

Bylo to jako mluvit ke krabici nanuků. Vstal jsem, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Smutně pokývala hlavou.

„Proč jste mi o tom neřekla hned?“

„Nevím. On je, je tak roztomilý. A dělo se to tak nenápadně, a byl si tak jistý, že všechno je v pořádku…“

Rozhodila rukama.

„Dokonce, i když vám neplatil?“ zeptal jsem se.

„Bylo mi ho líto, ne, ne tak docela, cítila jsem se… trapně. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Tvářila jsem se před ním, že o ničem nemám ani ponětí.“

„Nechcete mi ještě něco říct?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. Na chvíli jsme se odmlčeli. Pak promluvila.

„Co budete dělat?“

„Jsem rozhodnutý přijít tomu na kloub,“ odpověděl jsem. „Budu pokračovat až do konce.“

Dlouze se na mě zadívala. Neměl jsem co říct. Konečně zamyšleně přikývla svou krásnou tváří.

„Ano,“ řekla. „Vy to dokážete, ano.“

36.

Williamsova kolej se nacházela ve Williamstownu, ve vzdáleném severozápadním cípu Massachusetts. Trvalo víc než tři hodiny dostat se na Mass Pike nebo Route 2. Odtud jsem si mohl vybrat: jednoproudou Route 2, která se díky turistickému ruchu snadno ucpala, anebo Mass Pike bez jediné restaurace.

Zvolili jsme Route 2. Susan si koupila nové auto – jednu z těch japonských věciček, co tvarem připomínaly pastiňák. Tenhle měl navíc zelenou barvu. Nechala mě řídit, což bylo lepší. Měl jsem totiž tendenci zavírat hrůzou oči, když řídila ona. Tím bych přišel o krásnou scenérii, pro kterou jsme si tuhle cestu vybrali.

Ve Williamstownu jsme si se Susan rezervovali apartmá s krbem v hotelu jménem Orchard. Servírovali tam dokonce i domácí jablečný koláč.

Zatímco jsem mluvil s Trippovými dětmi, Susan se šla podívat do Clarkova muzea. Setkal jsem se s Chipem a Meredith Trippovými v baru restaurace River House. Uprostřed dne byl skoro prázdný. Chip a já jsme pili pivo. Meredith dietní colu. Chip se choval chladněji než zmrzlina, měl na sobě fialové triko, obrácenou čepici a zelené sluneční brýle kolem krku. Meredith tu seděla v kostkované sukni, černém roláku a kovbojských botách. Jako vždy byla příliš silně nalíčená.

„Musím si s vámi promluvit o vaší matce,“ začal jsem.

Chip se zamračil a Meredith pozorně sledovala desku stolu.

„Většinu z toho, co vám teď řeknu, může potvrdit policie. Takže bychom neměli ztrácet čas dohadováním o pravdivosti mýho tvrzení.“

„Tak povídej, papriko,“ pronesl Chip.

Papriko! To mě vzalo. Nadechl jsem se a začal.

„Za prvé, je téměř jistý, že vaše matka nebyla Olivie Nelsonová.“

Meredithiny oči se přesunuly na zeď za mými zády a ohromeně se rozšířily.

Její bratr ucedil skrz zuby: „Jsi pěknej pitomec.“

„Setkal se někdo z vás s někým z matčiny rodiny?“

„Jsou mrtví, ty hovado,“ odpověděl Chip. „Jak bysme je mohli potkat?“

Pomalu jsem vdechoval.

„Beru to jako ne,“ řekl jsem a podíval se na Meredith. Přikývla a sklonila hlavu.

„Slyšeli jste někdy o někom jménem Cheryl Anne Rankinová?“

Chip na mě zíral. Meredith jen zavrtěla hlavou.

„Víte, že váš otec má vážný finanční problémy?“ ptal jsem se dál.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Chip.

„Je na dně,“ odpověděl jsem.

„Hovno,“ reagoval Chip.

Pomalu jsem přikývl a znovu se zvolna nadýchl.

„Věděli jste, že vaše matka byla promiskuitní?“ pokračoval jsem v kladení otázek.

„Ty zatracenej hajzle!“ křikl Chip.

Postavil se.

„Vstávej!“ vykřikl.

Nehýbal jsem se.

„Je to pro vás tvrdý,“ povzdechl jsem si. „Nemůžete za to. Ale já to musím brát v úvahu.“

„Vstaneš už konečně, ty bastarde, nebo tě mám vytáhnout z křesla?“

„Nesahejte na mě,“ ohradil jsem se klidně.

Chip zaslechl v mém hlase něco, co ho přimělo k zaváhání. Snažil jsem se udržet si stejný tón.

„Chci zjistit, kdo zabil vaši matku. A jedinej způsob, jak se k tomu dopracovat, je ptát se. Lidi to často nemají rádi, ale já jsem na to zvyklej. Neodradí mě to. Často někomu hrábne a chce se se mnou rvát, jako vy.“

Odmlčel jsem se a díval se mu do očí. „A to je chyba,“ dodal jsem.

„Myslíš?“ ironicky se zeptal Chip.

„Jsi amatérskej rváč,“ pokračoval jsem, „a já profesionální zápasník.“

Meredith se dotkla jeho ruky, ale nepodívala se na něj.

„No tak, Chipe,“ promluvila.

„Nebudu tady přece sedět a nenechám ho mluvit o mámě tímhle způsobem…“

„Prosím, Chipe. Nech ho…“ její hlas se vytratil.

Čekal jsem. Sjel po mně očima a přisunul si židli znovu ke stolu.

„Seru na tebe,“ poznamenal a otočil se.

Meredith a já jsme mlčeli. Rozpačitě se zasmála, přestože žádný důvod k smíchu nebyl.

„Chipy je někdy tak nemožný,“ omluvila se.

Čekal jsem. Znovu se zasmála tím nepatřičným smíchem, takovým, co zdůraznil naše mlčení.

„Věděla jste to o své matce?“ zeptal jsem se jí.

„Dr. Faye říká, že to víme všichni, ale nechceme si nic přiznat. Ne to, že byla někdo jiný, ale všechno ostatní…“

Přikývl jsem.

„Jednou… táta byl nahoře v pokoji, díval se na televizi,“ pokračovala svým slabým hlasem. „Chip zůstal v koleji. A ona přišla domů opilá. Měla trochu rozmazanou rtěnku a na ústech měla dokola takové ty červené šmouhy, jako to bývá po líbání. Já jsem jí řekla: Ty máš milence.“

„A?“

„A ona odpověděla: Neptej se mě na to.“

„A já: Nelži mi.“

Naklonil jsem se k Meredith, abych lépe slyšel. Sepnula ruce a položila je na stůl, oči upřené na ně.

„A začala slzet, třásla sejí hlava. Pak řekla: Oh, Mere, ty jsi tak mladá. A plakala, jen slzy jí tekly po tvářích. Řekla něco jako: Život je samá lež. Objala mě kolem ramen a plakala ještě víc.“

„To pro vás muselo bejt dost tvrdý.“

„Když jsem přišla do školy, měla jsem potíže… víte, přizpůsobit se. Mluvila jsem s Jane Burgessovou, poradila mi, abych se sešla s panem Fayem.“

„Je psychiatr?“

„Ano,“ hlesla. Její tvář podobná panence Barbie nejevila žádné známky duševního zápasu, v němž se zmítala. Zůstal skrytý za maskou make-upu.

„Víte něco o rodinnejch penězích?“ zeptal jsem se.

„Rodiče se občas hádali. Matka tvrdila, že ona peníze dokáže sehnat, když je otec neschopnej. Věděla jak.“

„Co na to on?“

„Nic. Šel prostě nahoru a zapnul televizi.“

„A ona?“

„Odešla.“

„Nevíte, jaký plány s penězma měla?“

„Vždycky jen říkala, že ví, kde je dostat.“

„Jak dlouho o tom víte?“

„Nevím, asi celou tu dobu. Doktor Faye tvrdí, že jsem nezdědila rodinný prokletí.“

Položil jsem ruku na její sevřenou pěst. Strnula, ale neodtáhla se.

„Držte se doktora Faye,“ radil jsem jí. „Já budu pracovat na tom ostatním.“

Seděli jsme se Susan v jídelně hotelu Orchard. Susan měla těsné černé kalhoty, kostkované sako a oči jí zářily.

„Máš odřenou bradu,“ poznamenal jsem.

„Měl by ses pečlivěji holit,“ obvinila mě.

„Nedalas mi víc času,“ ohradil jsem se. „A kromě toho, mnozí by to chápali jako válečnou trofej.“

„Jmenuj aspoň dva,“ špičkovala.

„Nechytej mě za slovo,“ podotkl jsem.

V košíku na chleba voněly čerstvé rohlíky a číšnice slíbila, že pro mě najde kousek koláče k snídani. Seděli jsme u okna, dívali se na terasu zalitou sluncem a já jsem popíjel kávu.

„Jsem rád, že jsme tím, čím jsme,“ usmál jsem se.

Susan úsměv opětovala.

„Ano, já taky,“ souhlasila. „Je to lepší, než bejt jedním z Trippů.“

„Čemu nerozumím, je ta dívka. Meredith. Je podivná. Má trable, většinou je duchem nepřítomná. Ale ona je ta jediná, kdo nepodlehl rodinnýmu mýtu.“

„Ještě toho hodně nevíš,“ podotkla Susan.

„Tuhle větu bych si mohl vytisknout na vizitky,“ poznamenal jsem.

Číšnice se objevila se zbytkem borůvkového koláče a kusem sýra.

„Táta míval štrůdl k snídani skoro každou neděli,“ řekla nám.

„A vychoval krásný dcery,“ pochválil jsem ji.

Usmála se a přilila mi trochu kávy. Susan dostala nový hrnek s horkou vodou a pak číšnice odešla. Susan sledovala, jak jím koláč. Ona sama si dala k snídani hrnek horké vody s citronem.

„Co budeš dělat, když už nepracuješ pro Trippa?“ zeptala se mě.

„Asi pojedu zpátky do Altonu,“ odpověděl jsem. „A budu se dál ptát.“

„Bude to nebezpečný?“

„Asi ne,“ pochyboval jsem. „Většinu už toho policie stejně ví. Nejsou další důvody mě zastrašovat.“

„Myslíš, že v Altonu najdeš řešení?“

„Nevím,“ povzdechl jsem si. „Nevím, kde jinde hledat.“

37.

Mluvil jsem na oddělení Altonské státní policie s hezkou policistkou, která mě prve sledovala. Jmenovala se Felicia Boudreauová a byla detektivem druhé třídy.

„Moc se mi to nezdálo,“ přiznala se. „Ale vy jste byl taky polda, a tak víte, že děláme hodně věcí, který se nám nelíbí.“

„Proto už nejsem u policie,“ řekl jsem.

Pokrčila rameny. „Víte, kdo nás za vámi poslal?“

Přikývl jsem. ‘ „Senátor Robert Stratton,“ odpověděl jsem.

„Z Massachusetts.“

„Ano, to je on,“ přitakal jsem. „Aspoň, že jsem ho nikdy nevolil.“

„Proč to udělal?“

„Vyšetřuju vraždu,“ vysvětloval jsem, „a on spal s obětí.“

„Bál se, že narazíte na jeho jméno?“

„Jo.“

„No a co?“ divila se. „To se přece stává i v senátu. Položí ho to?“

„Chce kandidovat na prezidenta,“ odpověděl jsem.

„Jistě,“ prohodila. „To pro něj bude zábavnější flek.“

„Kdo mě nechal sledovat?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny. Seděla s nohama zkříženýma na stole. Všiml jsem si jejich dlouhé jemné linie. Měla na sobě světle šedé široké kalhoty a květovanou blůzu se širokými rukávy. Její zbraň, cosi ráže 9 mm, ležela na stole. Všichni teď používají devítky.

„Vyrostla jste tady v Altonu?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Znáte Olivii Nelsonovou?“

„Holku Skokana Jacka?“ upřesňovala.

„Ano. Řekněte mi o ní něco.“

„O čem mluvit? Bohatý dítě, asi o deset let starší než já. Otec je legendou města, možná i celýho státu. Velkej dům, dostihoví koně, dobrý školy, služebnictvo, lovecký psi a bourbon.“

„Co se s ní stalo?“

Felicia se zazubila.

„Skandál,“ odpověděla. „Vzala si africkýho prince s kmeno-vejma jizvama na tváři. Skokan se s tím nikdy nevyrovnal.“

„A co její matka?“

„Její matka?“

„Jo. Všichni mluví jen o Jackovi. O ní jsem nikdy nic neslyšel.“

„Jednu teda určitě měla,“ připustila Felicia.

„Ještě, že to vím,“ podotkl jsem.

„Asi byste řekl dáma. Byla ten druh elegantní ženy, kterej nemá v domě rád zablácený psy a koňský koblihy na manželovejch botách, když se podává večeře.“

„Tak to byla fakt dáma,“ poznamenal jsem.

„Jo, těžko se popisuje, ale vždycky se tvářila, že měla žít v Paříži a číst módní autory.“

„Prousta,“ řekl jsem.

„Třeba.“

„Co se s ní stalo?“ zeptal jsem se.

„Spáchala sebevraždu.“

„Kdy?“

„Vyšetřovala jsem to. Počkejte, devatenáct set… osmdesát sedm, na podzim. Skoro o vánocích. Vzpomínám si na to, protože jsme dělali přes čas těsně před prázdninama.“

„1987,“ vydechl jsem.

„Znamená to pro vás něco?“

„Rok, kdy zkrachovala burza,“ vysvětlil jsem. „Říjen 1987.“

„Myslíte, že se zabila kvůli tomu?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nevím, jestli byla ten typ,“ odpověděl jsem. „A vy víte, proč to udělala?“

„Ne. Šla do svýho pokoje, vzala si hodně prášků na spaní a pila bílý víno, dokud prášky nezačaly působit. Nenechala žádnou zprávu, ale nepochybovali jsme o tom, že šlo o sebevraždu.“

Vstala a došla pro dvě kávy do automatu na chodbě. Přidala trochu práškové smetany a cukru a pak mi jeden z hrnků podala. Její šedé kalhoty se při chůzi měkce vlnily.

„A co Cheryl Anne Rankinová?“ zeptal jsem se.

„Ten váš nadporučík, jak se jmenuje?“

„Quirk.“

„Jo, nadporučík Quirk se po ní ptal. Nevzpomínám si na ni.“

„Quirk s vámi mluvil?“

„Ne. Šerif radil, že se od něj máme držet stranou. Nikdo mu toho moc neřekl.“

„A proč si povídáte se mnou?“

„O vás šerif nic neříkal. Asi si myslel, že nebudete mít odvahu vrátit se zpátky.“

„Na zdi v restauraci „U dostihový dráhy“ visela fotka jedné ženy,“ poznamenal jsem.

„Vypadala jako Olivie Nelsonová. Kuchařka tvrdila, že je to její dcera a jmenuje se Cheryl Anne Rankinová. Obrázek zmizel a ta ženská taky.“

„Nic moc o tom nevím,“ přemýšlela Felicia. „Lidi tam dělají chvíli a zase jdou dál. Pokud umíte trochu smažit, najmou vás.“

„Kdybyste chtěla v tomhle městě něco zjistit, za kým byste šla?“

„O Cheryl Anne?“

„O komkoli, o Cheryl Anne, Olivii, Jackovi, jeho ženě. Nebo třeba o Bobu Strattonovi. Jediná věc, kterou se mi tu podařilo zjistit, je, že chodíte ke kadeřnici do Batesburgu.“

„A že mé vlasy vypadají skvěle,“ zasmála se.

Oba jsme upili trochu kávy, mimochodem příšerné.

„Můj přítel mi radí, abych se ptala pomocníků v domácnostech,“ navrhla. „Procházejí všechny domy i kanceláře a povídají si o tom. Žádný dveře pro ně nejsou zavřený.“

Znova se napila a protáhla obličej.

„Zkoušela jsem to,“ přiznala se. „Nemá to smysl. Nic neřek-nou. Jen uctivě poslouchají, pokyvují hlavou, usmívají se, ale nic neprozradí.“

„Jsem na to zvyklej,“ tvrdil jsem. „Lidi všech ras, vyznání i národností mi zatím odmítli cokoliv říct.“

„A pokud cokoli řeknou, je to lež,“ dodala.

„Přesně tak.“

38.

V restauraci „U dostihové dráhy“ už fotka Cheryl Anne Rankinové nevisela. Bílá žena, která si na dívku z obrázku dělala nároky, tam také nebyla. Její černošská kolegyně však v podniku zůstala. Nevěděla ale nic. Neznala prý ani její jméno. Nikdy neslyšela o žádném obrázku.

„Lituji, pane,“ to bylo jediné, co jsem od ní slyšel.

Vrátil jsem se k Alton Arms a posadil se na hlavní schodiště. Lovecký pes tam polehával na stejném místě jako za mé první návštěvy. Zvedl oči a tiše sledoval, jak si sedám na schod. Kývl jsem na něj. Krátce zavrtěl ocasem.

V korunách stromů na protější straně ulice dováděli ptáci. Zatímco jsem je pozoroval, natáhl jsem zavřenou pěst k ležícímu psu. Aniž by zvedl hlavu, zamyšleně větřil. Pak náhle vstal a položil si hlavu na mé nohy. Podrbal jsem ho za uchem a on začal pomalu vrtět ocasem. Dveře hotelu za mými zády se otevřely a ven vyšel tlustý šedovlasý pár. Sedale je následoval a odnášel čtyři zavazadla. Uložil vše do kufru stříbrného mercedesu, přijal od muže nějaké drobné a podržel ženě dveře.

„Přeju vám šťastnou cestu,“ řekl.

Pak zavřel dvířka a usmál se na ně. Mercedes se rozjel. Sedale si strčil drobné do kapsy u vesty.

Drbal jsem stále psa u svých nohou. Sedale se na mě usmál.

„Jak se dnes máte, pane?“ zeptal se.

„Máte minutku, abyste si tu se mnou sedl a popovídal?“ poprosil jsem ho.

„Mí zaměstnavatelé nemají rádi, když sedím na schodech,“ odpověděl. „Ale můžu přitom postát.“

„Nevadí, že já sedím na schodech?“

„Vy jste host,“ zavrtěl hlavou Sedale.

Pes mě opustil a přiloudal se k němu. Jeho pán nepřítomně spustil ruku a pes ji olízal.

„Jsem detektiv,“ řekl jsem.

„Já vím, pane.“

„Těžko můžu dokázat, co jsem zatím vypátral,“ vysvětloval jsem.

„Máte asi dost obtížnej případ, pane.“

Pes se vrátil pro další drbání.

„Co o mně víte?“ zeptal jsem se.

„Jste soukromej detektiv z Bostonu a vyšetřujete vraždu dcery pana Jacka Nelsona.“

„Hmm.“

„Až na to, že nejde o dceru pana Nelsona.“

„Znáte Jeffersona?“ zeptal jsem se.

„Dělá pro pana Nelsona.“

Usmál se.

Při rozhovoru jsem zapomněl psa škrábat za uchem a ten do mě teď šťouchl hlavou.

„Promiň,“ omluvil jsem se mu a pokračoval. „Viděl jsem v místní restauraci obraz dívky, která vypadala přesně jako Oli-vie Nelsonová. Žena, která tam pracovala, mi tvrdila, že se ta dívka jmenuje Cheryl Anne Rankinová a je to její dcera. Teď zmizela ona i ta fotka.“

Sedale se povzbudivě usmál.

„Víte něco o Cheryl Anne Rankinový?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, pane.“

Přikývl jsem.

„Divná je, Sedale, ta přímo neuvěřitelná náhoda, že se v jednom městě najdou dvě úplně stejný ženský. A po dvaceti letech jedna z nich odejde a ta druhá se za ni vydává.“

„Ano, pane.“

„Víme, že skutečná Olivie Nelsonová žije v Africe, ta mrtvá tedy musí bejt Cheryl Anne Rankinová.“

Sedale mě pozorně sledoval. Nebyl v něm ani stín netrpělivosti. Neměl jsem pocit, že by chtěl odejít. Uzavřel se jednoduše do svých myšlenek: klidný, souhlasný a totálně k ničemu bílému muži, který se ptá po záležitostech bílých. Přikývl.

„Chci zjistit, kdo ji zabil.“

Znovu kývl.

„Řeknete mi o Cheryl Anne Rankinový?“ zeptal jsem se.

„Nic o tom nevím, pane,“ odpověděl.

„Ale víte,“ nesouhlasil jsem. „Jefferson o ní taky něco ví. Ale schováte se do sebe, jakmile se začnu ptát. Před chvílí jste byl duchem přítomnej. Jak se začnu ptát, ztratíte řeč.“

„Ano, pane,“ pobaveně se zazubil Sedale.

Oba jsme se odmlčeli. Stále ještě jsem drbal psa za uchem a on zametal schody ocasem. Sedale se nepřestal opírat bokem o zábradlí verandy. Pak sáhl do vesty a vyndal tři desetipence, podržel je v dlani a ukázal mi je.

„Vidíte, co mi tyhle pitomí turisti dali jako spropitný?“ postěžoval si.

„Dobrý časy jednou přijdou,“ poznamenal jsem.

Náhle se usmál.

„Nejste tak hloupej jako většina bílejch,“ měřil si mě.

„A váš pes mě má rád,“ dodal jsem.

„To je pravda,“ potvrdil.

Podíval se na hodinky.

„Za hodinu končím. Když mi koupíte pár skleniček v Hunt grilu na Elm Street, povím vám o Cheryl Anne Rankinový.“

39.

Hunt gril byl pouze černošský bar. Zdálo se ale, že nikomu moje barva pleti nevadí. Jen pár hlav se zvedlo a jeden chlap šťouchl do souseda. Většinou se ale všichni zajímali o své sklenice a o film Ohrožení. Na stěnách visely fotky atletů, sportovní vlajky a televizní programy.

Když jsem se posadil na barovou židli, kývl na mě barman. Objednal jsem si pivo a dostal jsem ho. Barman měl oči bez výrazu a ani jeho tvář nevyjadřovala pohostinnost. Položil přede mě misku buráků a odešel. Vzal jsem si jeden a opatrně ho snědl. Usrkl jsem trochu piva a nabral si další buráky.

Vešel Sedale a zamířil ke mně. Pes šel s ním. Bar byl skoro plný, ale okolo mne zůstaly židle prázdné. Sedale si přisedl, pes také.

„Dvě sedmičky,“ objednal si.

„Máte to rád?“ zeptal jsem se. „Anebo se vám líbí, jak to zní?“

Barman před něj postavil nápoj a Sedale polovinu vypil.

„Znáte rozdíl mezi záchodovým prkýnkem a hotelovým sluhou?“ zeptal se mě.

„Ne, neznám.“

„Toaletní prkýnko obslouží jen jeden zadek za čas.“

Vypil zbytek a objednal si další.

„Platí on,“ vysvětlil Sedale a otočil se na mě. Barman se na mě podíval a já přikývl.

Sedale si nabral hrst buráků a dal i svému psovi. Po chvíli dostal svůj nápoj.

„Moje teta Hester, starší sestra mý mámy, je porodní asistentka. Dělá to už padesát let. Je o hodně starší než moje máma.“

Odmlčel se, aby si lokl svého pití.

„Tak před čtyřiceti lety přišla k mojí tetě ženská – Bertha Vossová. A ptala se, jestli by jí teta nemohla udělat potrat.“

Psovi na podlaze buráky zachutnaly, a tak jsem mu jich v dlani pár podal. Slízl je všechny.

„Bertha byla bílá a černochy v tý době za takový věci lynčovali. Teta Hester odmítla.“

Znovu usrkl. Tentokrát držel sklenici jen konečky prstů, což vypadalo poněkud delikátně. První lok byl z potřeby, ten druhý pro potěšení. Když jsem dopil své pivo, barman se k nám podíval a já ukázal na svou sklenku. Přinesl čerstvé pivo a další misku buráků. Ta první už nějak zmizela. Asi jsme příliš rozmazlovali našeho čtyřnohého společníka.

„Bertha nikoho jinýho nehledala nebo nenašla, protože se vdala za podobnýho ztroskotance, jako byla sama. Jmenoval se Hilly Rankin. Pak porodila. Každýmu říkala, že to dítě je jeho.“

„Tím dítětem byla Cheryl Anne?“ zeptal jsem se.

„Ano, pane,“ odpověděl s úšklebkem Sedale.

„Věřil Rankin tomu, že je otcem?“

„Zdálo se. Hilly není moc bystrej.“

„A víte, kdo byl ten skutečnej otec?“

„Jasně, že jo,“ přitakal. „Chcete hádat?“

Sedale se na mě zazubil a dramaticky se odmlčel.

„Jack Nelson,“ odpověděl jsem.

Sedalův úsměv se rozšířil.

„Vy jste opravdovej detektiv, co?“ poznamenal. „Bertha řekla mojí tetě Hester, že ji povalil Skokan Jack.“

Pes se lísal k mé ruce a pozoroval misku buráků. Dal jsem mu jich pár. Ohrožení na velké obrazovce skončilo a nastoupily místní zprávy. Byly jako všechny jiné: seriózní atraktivní hlasatel, pak jeho kolega nespokojeně předčítal počasí a na závěr drzý chlap rychle mluvil o sportu.

„Víte, kde je Bertha Rankinová teď?“ zeptal jsem se.

„Jasně.“

Naše hlasy mi připadaly duté, jako by ani nepatřily lidem.

„Kde?“

„Ona a Hilly mají skládku na silnici do Batesburgu, tak pět mil odtud. Přímo za štěrkovým příkopem vede dolů špinavá ulice. A tam na konci to je.“

„Znáte Cheryl Anne?“ zeptal jsem se.

„Ne. Musela chodit do školy v Batesburgu.“

„Drželi to v tajnosti,“ přemýšlel jsem. „Celou dobu.“ „Jasně,“ souhlasil Sedale. „Věděli to jen negři.“

„A teď je mrtvá,“ dodal jsem.

Věděl jsem to už, když jsem se vracel do Altonu. Ta mrtvá žena v Bostonu byla Cheryl Anne Rankinová.

4O.

Počasí v Altonu bylo stále tak teplé, že ještě pořád nevypadalo na podzim. Ale ve tři čtvrtě na sedm už se na Batesburgské ulici stmívalo. Zela prázdnotou, jako by tudy nikdo nechtěl jezdit.

Minul jsem štěrkový příkop, zahnul doprava do špinavé ulice a zvolna jí projížděl. Má přední světla osvětlila blok stájí s vlnitou plechovou střechou. Parkovaly v nich traktory. Někdo vyplnil velká garážová vrata podivnými kusy nenatřené překližky a uprostřed jedné z nich vyřízl dveře. Visely na rozbitých pantech a otvíraly se taháním za provaz. V zahradě stál rezavý vrak něčeho, co připomínalo plymouth ročník 1959, kolem se válely pneumatiky. Za jednou z pneumatik zvedlo hlavu původně bílé špinavé prase a dívalo se do mých světel. Vystoupil jsem a zaklepal na dveře domku. Otevřela mi táž žena, která prve vařila v restauraci „U dostihové dráhy“. Pokoušel se ve tmě rozeznat obrysy mé postavy.

„Jmenuji se Spenser,“ představil jsem se. „Setkali jsme se před časem v restauraci.“

Ustoupila ode mě a ohlédla se přes rameno.

„Neznám vás,“ řekla.

„Ale znáte. A já vás taky. Jste Bertha Rankinová, rozená Vossová. Máte dceru Cheryl. Kde je váš manžel?“

„Spí,“ odpověděla a znovu se ohlédla.

Cítil jsem slaninu, petrolej a silný pach whisky.

„Musíme si promluvit o Jacku Nelsonovi,“ naléhal jsem. „Bude lepší, když si popovídáme venku.“

Zaváhala, pak udělala krok ven a zavřela za sebou dveře. Její beztvaré tělo bylo oděno do jakýchsi podivných šatů. Šedé viasy jí zplihle visely přes červenou tvář. Čelo měla orosené a cítil jsem z ní alkohol.

„Co chcete?“

„Vím, že Jack Nelson je otcem vaší dcery Cheryl Anne Rankinový. Nikomu to nebudu vyprávět, ale potřebuju si s vámi promluvit.“

„Jak to víte?“ lekla se.

„Na tom nezáleží. Řekněte mi, kdy se vaše dcera narodila.“

„V roce 1948.“

„Stejnej rok jako Olivie Nelsonová,“ poznamenal jsem.

Nepromluvila.

„Byla jí podobná?“

Bertha Rankinová přikývla.

„Kam chodila do školy?“ vyzvídal jsem dál.

„Do Batesburgu.“

„Věděl o ní její otec?“

„Jo.“

„Dává vám peníze?“

Stáli jsme ve světlech mého vozu jako na jevišti. Podívala se na mě, pak zpátky na dům a na zem.

„Zůstane to mezi námi,“ ujistil jsem ji. „Dal vám Jack Nelson peníze?“

„Dává mi sto dolarů měsíčně.“

„A řekl vám, abyste mlčela,“ dodal jsem.

„Nemusel. Hilliho by to zabilo. Hilly pije, ale miluje mě. Byla jsem mu věrná čtyřicet tři let. Nechci, aby se to dozvěděl.“

V jejích šilhavých očích se objevily slzy.

„Věděla Cheryl Anne, kdo je jejím otcem?“ pokračoval jsem.

Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Ramena se jí třásla a ztěžka dýchala. Sklopila tvář k zemi. Měla ji nateklou od alkoholu, tuku, stáří a únavy.

„Věděla to, viďte,“ řekl jsem.

„Dověděla se to v sedmnácti,“ vyprávěla Bertha. „Chtěla jsem, aby byla hrdá na svůj původ. Na to, že není jako my.“

„A krátce potom vás opustila,“ hádal jsem.

„Ano.“

„A pak už jste o ní neslyšela.“

Plakala teď skloněná s rukama podél těla. Potřásala hlavou. Nedokázal jsem jí říct, že její dcera zemřela. Určitě se to dozví, ale nemusím to být zrovna já.

Vztáhl jsem ruku a vzal ji za rameno. Odtáhla se.

„Je mi líto,“ povzdechl jsem a otočil se, nasedl do auta a odjel.

Když jsem o tom pak přemýšlel na temné cestě do Altonu, napadlo mě, že o její smrti asi ví. Ale necítil jsem se o nic líp.

41.

Bylo půl deváté večer a zrovna začínalo pršet, když mě Jefferson vpustil do velkého bílého domu na kopci. Jakmile jsem vstoupil do zšeřelé haly, psi se tiše pohnuli a ten nejstarší mi vsunul čumák do ruky.

„Dobrý večer, pane Spensere,“ pozdravil Jefferson.

„Potřebuju mluvit s panem Nelsonem,“ poprosil jsem ho. „Je doma?“

V jeho hlase jsem zaslechl úsměv.

„Pan Jack je vždycky doma, pane. Proč ho potřebujete vidět?“

„Kvůli Cheryl Anne Rankinový,“ odpověděl jsem.

Tiše jsme stáli v tmavé místnosti naplněné psím pachem. Jefferson stále nechával svou ruku na otevřených dveřích. Pes si sedl vedle mě a čekal na mé hlazení. Ticho se vleklo. Po chvíli za mnou Jefferson zavřel.

„Tudy, pane Spensere,“ ukázal a šel stejnou cestou jako prve do velké prosklené místnosti, kde seděl Nelson u své whisky. Tenkrát byla místnost zalita světlem, teď se nořila do tmy, až na zapnutou obrazovku televize. Déšť bubnoval na skleněnou střechu a znělo to jako šepot ve tmě.

Nelson seděl v křesle u televize. Na stolku stála voda a nezbytný bourbon. Psi leželi bez hlesu. Větrák byl stále zapnutý, takže jsem se v chladné místnosti cítil jako ve skladišti masa.

Nelson se na mě sice podíval, ale v jeho očích nebyla znát žádná reakce. Jefferson se držel na svém místě u dveří.

Promluvil jsem: „Vzpomínáte si na mě, pane Nelsone?“

Podíval se na mě a zakroutil hlavou. Zdál se pozornější než za mé první návštěvy. Seděl tam – téměř nehybných sto padesát kilo alkoholu a tuku. V televizi se dva muži urputně tvářili, že spolu zápasí. Nelsonův dech pískal v klidné místnosti.

„Jmenuju se Spenser a jsem detektiv z Bostonu. Byl jsem tady před časem a ptal se vás na vaši dceru.“

„Nemám žádnou dceru,“ zavrčel.

„Lituju, pane Nelsone, ale to není pravda. Ve skutečnosti máte dcery dvě.“

V zastíněné části pokoje vydal Jefferson zvuk podobný zakvílení.

„Negrova milenka,“ řekl Nelson a napil se trochu bourbonu. Jeho oči se znovu vrátily k televizní obrazovce.

„Vaše dcera Olivie se vdala do Afriky,“ pokračoval jsem dál. „A vaše dcera Cheryl Anne si vzala bohatýho muže z Bostonu.“

Nelsonovy oči se nehnuly z obrazovky. Přikrčil se ještě hlouběji ve svém křesle. Déšť zvenčí stékal po černém stropě skleníku.

„Před nedávnem byla v Bostonu zavražděná,“ řekl jsem. „Pokouším se zjistit kým.“

Nelson se napil bourbonu, natáhl se pro láhev a přilil si další. Pak ho smíchal s trochou vody. Po celou dobu nespustil oči z televize. Stoupl jsem si tedy před ni.

„Máte nevlastní dceru jménem Cheryl Anne,“ prohlásil jsem.

Nelson naklonil hlavu do strany, aby viděl na televizi. Nic jsem pro něj neznamenal. Byl jsem jen rušivým objektem mezi ním a obrazovkou.“

„Nepromluví, pane Spensere,“ poznamenal Jefferson. „Už toho moc nenamluví.“

Jefferson někde otočil vypínačem a nepřímé světlo projasnilo místnost. Nelson si toho ani nevšiml. Jefferson kývl ke gauči u vnitřní stěny skleníku. Sedli jsme si každý najeden konec. Naproti nám sledoval Nelson zápas a popíjel whisky mezi svými psy.

„Žiju s panem Jackem víc než šedesát let,“ začal Jefferson. „Tehdy mi bylo čtrnáct, skončil jsem školu a šel se učit na tesaře.“

Náhle vstal, došel k Nelsonovu stolku a nalil sobě i mě pořádnou dávku whisky. Podal mi sklenici a sám zůstal stát. Oběma

stále ještě silnýma rukama ji objímal a díval se do temného deště za sklem.

„Vždycky jsem měl rád nářadí,“ pokračoval. „Rád jsem dělal útulný a úhledný věci.“

Pomalu přehlédl skleník.

„Začal jsem dělat na tyhle místnosti pro otce pana Jacka jako učedník. Byl jsem dobrej a otec pana Jacka mi jednou řekl: Chlapče, ty jsi tvrdej pracant. Potřebuju někoho, aby pro mě dělal. Chceš tu zůstat? Odpověděl jsem mu: Jistě, pane Nelsone. A od té doby jsem tady.“

Znovu se podíval do tmy a skrze ni nejspíš dál do své minulosti.

„Cheryl Anne,“ nadhodil jsem potichu.

„Jistě, máte pravdu. Je dcerou pana Jacka. Vycházel dobře se ženami. Možná o tom slečna Abby věděla, možná ne. Každopádně se potom, co se narodila, nic nezměnilo.“

„Slečna Abby byla žena pana Jacka?“

„Ano pane.“

Potřásl hlavou. Naproti nám si Nelson míchal další nápoj.

„Bertha sem přišla pracovat do kuchyně. Ne jako kuchařka, jen na pomocný práce. Je z Batesburgu. každý ráno a večer dojížděla autobusem.“

Jeden ze psů se k nám doloudal, vyskočil na pohovku, třikrát se otočil dokola a uložil se mezi nás. Jefferson ho nepřítomně drbal na hlavě.

„Dneska už nevypadá pěkně, ale dřív jo. Byla to vážně krasavice, pane Spenser. Ona… ona měla šmrnc. Zapalovaly se jí lejtka, víte?“

„Jo, já vím.“

„A pan Jack od ní nemohl odtrhnout oči.“

„To nebyly oči, co ho přivedlo do potíží.“

„Ano pane. A když přišla do jinýho stavu, pan Jack se styděl. Cítil se opravdu špatně a nechtěl, aby se to slečna Abby dověděla. A tak dával Berme peníze. Slíbil, že dokud to udrží v tajnosti, bude jí platit.“

„Sto dolarů měsíčně,“ dodal jsem.

Jefferson pokrčil rameny.

„V týhle době je to pro někoho jako je Bertha Vossová hodně peněz,“ poznamenal.

„Vdala se za Hillyho Rankina a tvrdila mu, že dítě je jeho.“

„Ale prozradila to dceři,“ řekl jsem. „Aby byla hrdá na postavení svýho otce, na bohatství. A dcera ho nenáviděla za to, že se k ní nezná. Ukradla jméno a minulost jeho legitimní dceři.“

„Ano pane.“

„A když jí bylo čtyřicet tři a byla stará a na mizině, vzpomněla si na všechno a přišla si sem pro peníze.“

„Ano pane.“

Hluk zápasu v televizi dokonce ještě zintenzivnil ticho v místnosti. Jefferson došel pro další dvě sklenice. Skokan Jack si toho nevšímal. Jeho pohled zůstával jako přikovaný k obrazovce.

„Platil jí?“ zeptal jsem se.

„Dokonce ani nechápal, kdo to je,“ odpověděl Jefferson. „Nebo aspoň říkal, že neví. Těžko odhadnout, co si uvědomuje a co už ne.“

„Platil jste jí?“ zeptal jsem se.

„Chvíli. Pak už ne.“

„Proč jste přestal?“

Jefferson jemně potřásl hlavou.

„Nejsou peníze,“ řekl.

„Jack je taky na mizině?“ ohromeně jsem se zeptal.

„Pan Jack nikdy neměl tolik, kolik si ostatní mysleli,“ odpověděl. „A co měl, utratil.“

Zamyšleně se usmál.

„Kupoval auta a koně a whisky a dobrý jídlo, dárky pro slečnu Abby a Livvii a hodně utratil za ženský. Vždycky říkal, že nic z toho nevyhodil, že ho nikdo nepodvedl. Kdo sází na koně, umírá bez peněz, říkal.“

„Takže už nemá nic?“

„Ne pane.“

„Co užívá jako hotovost?“ zeptal jsem se.

„Nepotřebuje toho moc. Jenom krmení pro psy a whisky.“

„Nedostáváte plat?“

„Pořád dělám tesaře, když pan Jack spí. Vnuk ho za mě hlídá. Nemůžu už pracovat těžce, jen malý úpravy a tak.“

„Podporujete ho,“ dohadoval jsem se.

Napil se a já usrkl. Whisky mi moc nechutnala.

„Ano pane,“ odpověděl.

„Cheryl Anne Rankinový jste řekl, že už pro ni nemáte peníze.“

Jefferson přikývl. Díval se ven na temnotu za atriem. Pomalu se napil whisky, jako by to bylo mléko. Déšť omýval skleněné stěny.

„A ona nedokázala zakrýt své zklamání,“ doplnil jsem.

„Řekla, že mi nevěří,“ odpověděl, „že jsem negerskej zloděj a křičela na pana Jacka. Vidíte, že už pan Jack není v pořádku. Křičela, že je její otec a že jí dluží peníze. Že má týden na to, aby jí je sehnal. Rozčililo ho to. Neměla na něj křičet.“

Znovu jsem usrkl. Jefferson dopil a podíval se na mou sklenici. Zavrtěl jsem hlavou. Zašel si pro novou a nalil i Skokanu Jackovi. Podrbal jsem za uchem psa ležícího vedle mě. Podíval jsem se na stékající kapky deště a pak na Jeffersona. Oplatil mi pohled a oba jsme mlčeli. Oběma nám to bylo jasné.

„A ona odešla,“ řekl jsem.

Jefferson přikývl.

„A odjela do Bostonu.“

Kývnutí.

„A vy jste vzal kladivo s dlouhým topůrkem, protože už nejste tak silnej jako dřív a jel jste za ní.“

„Autobusem,“ dodal Jefferson a díval se přímo na mě. Jeho oči byly bez výrazu. „Celý tři dny.“

„Našel jste její adresu a počkal jste do tmy. A když šla kolem vás, utloukl jste ji k smrti.“

„Ano.“

Skokan Jack seděl a zíral na televizi. Tři psi v různých pozicích leželi kolem něj. Vypil půl sklenice whisky, trochu jí vybryndal. Tekla mu po bradě a on ji otřel hřbetem ruky. Nejaktivnější pohyb, který jsem u něj dnes viděl. Nepodíval se na nás. Jako by byl v místnosti sám. Až na to, že mu po tvářích stékaly slzy.

Položil jsem svou sklenici a promnul si oběma rukama spánky. Pes, kterého jsem předtím drbal, ke mně vzhlédl. Znovu jsem tedy pokračoval a on si položil hlavu na gauč.

„Jeffersone,“ řekl jsem. „Přijedu pro vás.“

42.

Stál jsem doma u sporáku a sypal po troškách kukuřici do vařícího mléka. Metlou jsem je šlehal. „Co chystáš? Kukuřičnou kaši?“ zeptala se Susan.

„My gurmáni tomu říkáme polenta,“ odpověděl jsem.

Odložil jsem metlu na šlehání a míchal kukuřici pomaleji, dokud nezhoustla.

„Co to je za věci na talíři?“ zeptala se znova.

Seděla za pultem a popíjela sklenku Gewurz Ramier. Řekl bych, že proces eroze probíhá rychleji. Měla na sobě hnědé přiléhavé kalhoty, citrónově žlutý svetr a sako stejně hnědé barvy dlouhé až ke kolenům. Připomínala holywoodskou představu úspěšné ženy.

„To jsou kuřecí prsa obalený ve strouhance z kukuřičnýho chleba,“ odpověděl jsem.

„Ochuceno rozmarýnem.“

„Budeš je smažit na sádle?“ obávala se Susan.

„Naleju do pánve kukuřičnej olej, pak ho vyleju a nechám v ní jenom tenkej povlak. Na něm potom jemně osmažím řízky do zlatova,“ vysvětlil jsem.

„Skvělý,“ poznamenala.

„A jako dezert,“ doplnil jsem, „je třešňovej koláč.“

Přilila si do sklenice kapku vína. Perla, která seděla vedle Susan, si opřela přední tlapky o pult a zkoušela dosáhnout na maso. Netrefila se, a tak jsem vzal zbytky z prkénka a dal jí je.

„Neměl bys ji tak rozmazlovat,“ podotkla Susan.

„Jo.“

Perla vtrhla do ložnice, aby tam zhltla svou kořist. Vrátil jsem se k míchání polenty.

„Neřekl jsi mi ani slovo o Altonu,“ řekla Susan.

„Já vím. Potřebuju o tom přemejšlet,“ omluvil jsem se.

„Než si promluvíš se mnou?“ divila se Susan.

„Ano.“

Zvedla obočí.

„Víš,“ řekl jsem jí, „od tý doby, co jsem tě v sedmdesátým čtvrtým poprvé viděl v ordinaci ve Smithfieldu, cítím vždycky při pohledu na tebe, zachvění v břiše. A níž.“

Polenta byla hotová. Sundal jsem ji z plotýnky a nechal ji odpočívat na pultu.

„Dokonce i ráno, když nejsem učesaná a namalovaná?“

„Jo, i tehdy,“ odpověděl jsem. „Přestože v tu chvíli si tě spíš představuju.“

Susan se ke mně naklonila přes pult a políbila mě. Oplatil jsem jí polibek a zdálo se mi, že se místnost rozjasnila. Susan přitiskla své rty na mé, jako by cítila mou touhu. Vzala jemně mou tvář do dlaní. Vložil jsem ruce pod její paže a zvedl ji přes pult. Srazil jsem sklenici s vínem a ta se rozbila o zem. Nevšímali jsme si toho.,Pocit, že mám Susan u sebe, byl úlevný jako uhašená žízeň. Stáli jsme tam a divoce se k sobě tiskli. Nestihli jsme to do ložnice, zůstali jsme jen na gauči.

Leželi jsme pak klidně i s Perlou, která dokázala najít místečko tam, kde bych nevěřil, že je to možné.

„To je hrůza dělat takový věci před dítětem,“ pohoršila se Susan hlasem, který přicházel jakoby z daleka. Po milování vždycky měla takový hlas.

„Možná se dívala stranou,“ utěšoval jsem ji.

„Myslím, že si vybavuju její štěkot v nejinkriminovanějším okamžiku.“

„Propána,“ podivil jsem se. „Myslel jsem, že jsi to ty.“

Susan se zahihňala do mého ramene, na kterém odpočívala.

„Strhnuls mě přímo přes pult,“ řekla.

„Nestrhnul, ale přenesl.“

„A přitom jsi rozlil víno a rozbil sklenici.“

„Zdálo se, že to za to stojí,“ poznamenal jsem.

„Obvykle se radši svlíknu a pověsím šaty na ramínko.“

„Tak proč jsi neodporovala?“ zeptal jsem se.

„A přišla o celou tu legraci?“

„To by byla škoda.“

„Kdy myslíš, že budeš schopnej mluvit o Altonu?“

„Brzo,“ odpověděl jsem. „Jen tomu musím nechat trochu času.“

Susan přikývla a lehce mě políbila na rty.

„Vstáváme,“ vyskočila z postele, „a spořádáme trochu polenty.“

„Spořádáme?“

„Jistě.“

„My gurmáni většinou říkáme, že půjdeme stolovat,“ podotkl jsem.

Susan kývla, vstala z gauče a upravila si šaty. Pak se na mě podívala, usmála se a zavrtěla hlavou.

„Přímo přes ten pitoměj pult,“ řekla.

43.

Pršelo, když jsme odcházeli od Susan – stále ještě s chutí polenty, kuřete a alsaského vína na jazyku. Směrovali jsme do bílého unitářského kostela v Cambridge na zádušní mši za Farrellova přítele Briana. Farrell vypadal nevyspalý. Byli tam i rodiče mrtvého: matka, otupělá od sedativ a bledá smutkem, se opírala o svého manžela, rozložitého muže s velkým šedivým knírem. Zdál se zmatený.

Seděli jsme se Susan v zadní části malého jednoduchého kostela a pastor žvanil. Nebyla to asi jeho vina. Čeká se od nich, že nebudou mluvit o smrti jako o definitivním konci, ale vždycky to jsou jen kecy. Farrell se posadil vedle muže, který mu byl podobný. Hned u nich seděla žena a dvě děti. Brianova matka s otcem zůstali v zadní části kostela.

Bylo tam ještě dalších osm lidí. Neznal jsem nikoho z nich až na Quirka. Stál vzadu tiše, s rukama překříženýma před sebou a s bezvýraznou tváří. Dveře zůstaly otevřené, takže bylo vidět, jak na černou ulici stéká šedivý déšť. Susan mě držela za ruku.

Po mši jsme vyšli ven a Farrell nás představil svému bratrovi, jeho manželce a dětem.

„Mí rodiče nepřišli,“ řekl.

„Bylo by to pro ně asi příliš,“ povzdechla si Susan.

Quirk vyšel ven a přidal se k nám.

„Děkuju, že jste přišel, nadporučíku,“ řekl Farrell.

„To je samozřejmá věc,“ opáčil Quirk.

Farrell odcházel spolu s bratrem a švagrovou. Děti – malé, tiché, možná vystrašené smrtí – se držely rodičů.

„Je to smutný,“ poznamenal Quirk. „Vrátil ses z další návštěvy Jižní Karolíny?“

Stáli jsme pod portálem, chráněni před studeným deštěm, který stále ponuře padal na zem.

„Jo.“

„Máš něco?“

„Ještě nevím.“

Quirk se otřásl.

„Co to k čertu znamená?“ zeptal se.

„To znamená, že nevím.“

Quirk se podíval na Susan a ona se usmála jako Mona Lisa.

„Ježíši,“ podivil se Quirk. „Jsi čím dál hezčí.“

„Díky, Martine,“ řekla.

Podíval se zpátky na mě.

„Zavolej mi, až teda budeš něco vědět,“ vyzval mě, vyhrnul si límec u pláště a odešel k neoznačenému policejnímu autu. Udělal jsem totéž se svým kabátem a vzal Susan za ruku. Sešli jsme po schodech a odcházeli z kostela zahaleného do závoje z neutuchajícího studeného deště.

44.

Ráno bylo podmračené a větrné. Seděl jsem ve své kanceláři, přemýšlel o Jeffersonovi a cítil se jako postarší Hamlet. Vstoupil Farrell se dvěma šálky kávy z automatu, jeden mi podal a posadil se.

„Trápí vás, proč se Stratton tolik o ten případ zajímal?“ zeptal se.

„Chce bejt přece prezident,“ odpověděl jsem.

„A fakt si myslíte, že se pokoušel skrejt jenom nevěru?“ ptal se dál.

Pokrčil jsem rameny.

„Zastrašovat vás pro něj bylo nebezpečnější než jeho aféra s Nelsonovou,“ poznamenal Farrell.

„Chlapi jako on takhle nepřemejšlej. Přemejšlej jenom o tom, jak upevnit svou pozici, jak zorganizovat, aby fungovalo všechno po jejich.“

„Ukradl většinu Trippovejch peněz,“ konečně to vybalil Farrell.

Opřel jsem se o křeslo.

„Jak to, že to víte a já ne,“ podivil jsem se.

Farrell opatrně sundával víčko ze svého papírového kelímku. Držel ho tak, aby se káva nerozlila. Konečně se mu to podařilo. Jemně pofoukal horkou tekutinu a pak se napil. Tvář měl stále staženou smutkem, ale všiml jsem si i náznaku uspokojení.

„Myslel jste na to, kdo zabil tu ženskou,“ vysvětlil Farrell. „A já zas na další věci – jako na Strattona a na to, co se stalo se všema Trippovejma penězma. Všichni říkají, že je Tripp utratil, ale za co? Těžko utratíte takový prachy v obchoďáku.“

„Takže jste probral Trippovy výdaje,“ domyslel jsem si.

„Jo. Šeky podepsaný panem Trippem nebo jeho ženou. Měli společnej účet. Jím podepsaný šeky neukázaly nic neobvyklýho, až na to, že je podepisoval dál, i když už neměl peníze. Ale tohle víte.“

„Jo, například ten můj je neplatnej,“ podotkl jsem.

„Zato její šeky jsou zajímavější,“ poznamenal Farrell a napil se trochu víc.

„Žádný jsem neviděl, když jsem se díval do účetní knihy,“ přemýšlel jsem. „Ale byla už dost dlouho mrtvá, takže je psát ani nemohla.“

„Já jsem prošel posledních pět let zápisů,“ vysvětloval Farrell.

„Tripp proti tomu nic neměl?“

Zavrtěl hlavou. „Nemluvil jsem s ním,“ odpověděl. „Díval jsem se do bankovních záznamů. Pravidelně – tak jednou měsíčně – posílala velký částky na organizaci, která se jmenovala Vládní koalice a vedl ji Windsor Freedman. Měli jsme trochu potíže ho najít. Na jeho adrese, v Univerzitě Green na ulici Mt. Auburn, o něm nikdo neslyšel. Ale sekretář Státní kanceláře měl zaznamenanou Vládní koalici jako podpůrnou organizaci Americkýho demokratickýho svazu v Massachusetts. Prezidentem toho spolku je Mal Chapin.“

Farrell se odmlčel a s pohledem na mě upřeným se napil kávy.

„Tohle jméno znám,“ řekl jsem překvapeně.

„Quirk taky,“ potvrdil Farrell. „Vzpomínáte si, kde jste ho slyšel?“

„V motelovým pokoji v Altonu,“ odpověděl jsem. „Dělá ve Strattonově kanceláři.“

„Dobrý,“ uznal Farrell. „Ale napověděl jsem vám, že ho zná i Quirk.“

„Jo,“ přiznal jsem. „Obvykle o narážku zakopnu a odřu si kolena.“

„Quirk si dneska promluví s někým z FBI. Chce vidět jednoho z jejich účetních, aby si zkontroloval Americkej demokratickej svaz a jejich disponování s penězma.“

„Počítáš, že podporujou Strattona,“ hádal jsem.

„Jistě,“ odpověděl Farrell. „Charita bez kanceláři, celá ve vlastnictví další charity bez kanceláří. To všechno vede chlap, kterej dělá pro Strattona. Co myslíš, že objevíme?“

„Že podporujou Strattona,“ uznal jsem.

„Přesně tak,“ přitakal Farrell. „Možná by měli motiv k vraždě. Třeba Olivie Nelsonová věděla, o co jde a chtěla to prásknout.“

„A Stratton vzal v noci kladivo a vytloukl jí mozek z hlavy?“

„Mohl to udělat.“

„Myslíte, že si najal někoho, kdo by použil kladiva?“

„Snad.“

„Snad,“ řekl jsem. „Ale je to pravděpodobný?“

Farrell pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Ví Stratton, že jste po něm pátral?“

„Neměl by,“ odpověděl Farrell.

„Chtěl bych je všechny sezvat dohromady a konfrontovat ho s nimi.“

„Koho všechny?“

„Trippa, jeho děti a Strattona. Zajímalo by mě, co z toho vzejde.“

Farrell na mě nějakou chvíli zíral. Pak zavrtěl hlavou.

„Pořád se fixujete na tuhle rodinu,“ zakroutil hlavou. „Chcete jenom tím chlapem otřást, aby se probral ze svý samolibosti.“

Pokrčil jsem rameny a vypil trochu kávy.

„Nestačí vám pátrat jen po vrahovi?“

„Třeba bude mít smysl svolat je všechny na schůzku,“ odpověděl jsem. „Něco z toho může vzniknout, to nikdy neškodí.“

„Neuškodí to vám,“ nesouhlasil Farrell. „Ale mohlo by to uškodit detektivovi druhý třídy, kterej bez důkazů obviňuje senátora Spojenejch států ze zločinu.“

Přikývl jsem.

„Bude blbost udělat to,“ naléhal Farrell, „zvlášť když je v tom teplej detektiv, kterej mohl udělat chybu.“

Znovu jsem kývl.

„Ledaže byste si to vzal na triko,“ navrhl Farrell.

„Dobře,“ souhlasil jsem, „a vy jste nás jednoduše svolal dohromady, aby se měl senátor možnost obhájit, než začne veřejnej výslech.“

„Jo. Dostane jako šanci hájit se proti nepodloženejm obviněním,“ doplnil Farrell.

„Jistě,“ přitakal jsem.

„Chcete se s nima sejít tady?“

„Jo, jsem přece ten, kdo bude obviňovat,“ řekl jsem.

„O.K.“ souhlasil Farrell.

Mlčky jsme dopili zbytek kávy. Pak Farrell vyhodil kelímek do koše a vstal.

„Ozvu se,“ řekl.

„Vím, že to pro vás bude tanec na tenkým ledě,“ uznal jsem. „Díky.“

„Bylo od vás hezký, že jste přišel na pohřeb,“ řekl Farrell.

45.

Přišli všichni. Nikdo z nich nebyl příliš potěšen, ale Farrell je sem dostal. Tři Trippovi se dostavili společně a Stratton dorazil se dvěma muži v baloňácích, kteří vypadali neohroženě. Ti zůstali na chodbě.

Stratton se nepodíval ani na mě, ani na Farrella. Potřásl si rukou s Loudonem Trippem a druhou mu položil na rameno. Nevyslovená kondolence. Pak se chopil Chipovy ruky. Chlapsky se objali a poplácali po zádech.

„Jsem rád, že vás vidím, Bobe,“ zahalasil Chip. Očividně mu dělalo dobře, že může senátora Spojených států zvát křestním jménem.

Strattona a Loudona Trippa jsme posadili do dvou židlí pro klienty, Farrell se opíral o zeď po mé levici a obě děti zůstaly napravo. Chip vypadal, že je připraven se rvát, zato Meredith pasivně sledovala podlahu.

„O.K., pánové,“ promluvil Stratton. Usmál se na Meredith, která na něj ani nepohlédla. „A dámo. K věci. Svolali jste nás. Co pro nás máte?“

Stratton byl opálený a vypadal zdravě. Vlasy měl perfektně učesané i jeho oblek byl dobře střižený. Oblékl si novou bílou naškrobenou košili. Působil dojmem schopného, rozvážného a přímého člověka.

Farrell byl podrážděný a unavený.

„Spenser za mnou přišel s nepodloženým tvrzením, které bychom, podle mého názoru, mohli konfrontovat soukromě, senátore.“

Stratton mě sjel světle modrýma očima tvrdýma jako ocel.

„Nepodložené podezření?“

„V souvislosti s Trippovými,“ vysvětlil Farrell.

Stratton na mě nepřestával zírat.

„Stáváte se něčím na způsob bolesti zubů,“ řekl. „Možná jsem měl být důraznější při jednání s vámi.“

„To patří k mé profesi,“ odpověděl jsem klidně. „Co se vám vybaví, když řeknu Vládní koalice?“

Jeho oči zmatněly.

„Americký demokratický svaz?“ ptal jsem se dál.

Stratton nepromluvil.

„Mal Chapin?“

Stratton vstal.

„Mám toho akorát tak dost,“ křikl. „Nebudu tady sedět a poslouchat nějaký levný očko, který si na můj účet hodlá udělat jméno.“

„Jsem mnohem levnější, než si myslíte,“ poznamenal jsem. „Jediný šek, který jsem za tuhle práci dostal, je neplatný.“

Stratton se obrátil ke dveřím, ale Farrell se o ně opřel.

„Proč ho nevyslechnout před svědky, senátore? Možná udělá něco žalovatelného.“

„Jděte mi z cesty!“ zařval Stratton.

Farrellův hlas byl měkký. Stál Strattonovi tváří v tvář.

„Sedněte si,“ řekl.

„Kdo si k čertu myslíte, že jste?“ ozval se Stratton překvapeně.

„Okamžitě sednout!“

Stratton ustoupil před silou toho rozkazu.

„Je mi z vás nanic, Strattone,“ řekl Farrell. „Je mi nanic z fa-lešnýho machrování, ze samolibosti. Z toho, jak si češete vlasy přes tu svou pitomou pleš. Sedněte si a poslouchejte, nebo vám nakopnu tu vaši senátorskou prdel.“

„Jménem koho?“ zmateně se zeptal Stratton. Prohrál, už když ustoupil u dveří.

„Sedněte si,“ přikázal Farrell.

Stratton si sedl.

„Co vás napadne jako první, když vyslovím Vládní koalice, Americký demokratický svaz a jméno Mal Chapin?“

„Mal pro mě dělá,“ odpověděl Stratton. Hlas se mu trochu třásl. „V mé kanceláři. O tom dalším nic nevím.“

„Pracuje pouze pro vás?“ zeptal jsem se.

„Áno. Je šéfem mých lidí.“

„Je to tvrdá práce?“

„Tvrdá.“ Stratton znovu získal půdu pod nohama. Tohle bylo jeho téma. „A nevděčná. Jsme zapojení do spousty státních i mezistátních akcí. Mal dělá deset – patnáct hodín denně.“

„Nezbývá mu tedy čas na nic dalšího,“ poznamenal jsem.

Stratton si uvědomil, že se nechal chytit do léčky. Pokúsil se o únik.

„Jistě, pracuje těžce, ale co dělá ve svém volnu…“ pokrčil ra-meny a rozhodil ruce.

„Ve statní kanceláři je veden jako prezident Amerického demokratického svazu,“ řekl jsem. „Je to charitativní-organizace se sídlem ve Washingtonu.“

Stratton tiše potřásl hlavou.

„Olivie Nelsonová posílala pred smrtí pravidelně velké část-ky na účet Vládní koalice v Cambridge. A ta je zapsaná jako podpůrná organizace Amerického demokratického svazu, vedeného vaším personálním šéfem Chapinem.”

Stratton se díval před sebe.

„A vy sám jste mi přímo řekl, že jste měl s Olivií Nelsonovou intimní vztah,” prohlásil jsem.

Ta slova zůstala viset ve vzduchu.

Pak Loudon Tripp pronesl: „Dost. Nechci už nic slyšet, Spensere. Jsem za tohle všechno zodpovědný. Najal jsem vás. Vnesl jste mezi nás vaše špinavé myšlenky a morálku ze stoky a teď ze špatností obviňujete mou mrtvou ženu a mé přátele.”

„Tohle není váš přítel, pane Trippe,” řekl jsem. „Spal s vaší ženou. Ukradl vaše peníze.”

„Ne,” tvrdil dál Tripp. „Nechci nic slyšet.”

Vstal. Chip se postavil vedle něj.

„Nemůžete mě zastavit,” obořil se Tripp na Farrella. „Pojďte, děti.”

„Tohle je poslední šance,” varoval jsem Trippa. „Pro vás pro všechny. Musíte si to přiznat. Musíte se konečně přestat přetvařovat.”

„Uhněte mi z cesty,” ozval se Tripp znovu. Tentokrát slabším hlasem.

Obešel Farrella směrem ke dveřím. Chip, celý navztekaný, šel s ním. Meredith však na něj zírala s ústy pootevřenými a nehýbala se.

„Pojď s námi, Meredith,” řekl jí Tripp. Až na přiškrcený hlas s ní mluvil, jako by se procházeli obchodem s hračkami.

„On opravdu..není..tvůj..přítel,” dostala ze sebe.

„Meredith,” naléhal Tripp podrážděným, ale přesto milujícím hlasem.

„Proboha, Mere,” netrpělivě ji nabádal Chip.

„Stratton s ní spal,” zašeptala Meredith.

Tripp couvl a Chip zrudnul.

„Spal i se mnou,” řekla ve spěchu. „Jednou, když mi bylo čtrnáct, přišel ke mně do pokoje při jedné z těch velkejch party.”

Všichni v místnosti strnuli. Nikdo se ani nehnul. Meredith stála u zdi s vytřeštěnýma očima.

„Ježíši, Mere,” zaúpěl Chip, „proč jsi…?”

„Doktor Faye říká, že jsem chtěla, aby máma a táta…” najednou si ústa zakryla dlaněmi a tiskla je tvrdě na tvář. Svezla se po zdi, až si sedla na zem. Chip se podíval na otce. Ten stál jako zmrazený. Chip si tedy klekl k sestře, vzal ji kolem ramen a ona si položila hlavu na jeho hruď. Loudon Tripp se na oba díval a pak, aniž by vnímal cokoli jiného, přešel mou kancelář a vyšel ven.

Strattonův doprovod nejistě nahlížel otevřenými dveřmi do kanceláře. Farrell na ně zavrtěl hlavou, a tak ustoupili zpátky do chodby. Stratton dál seděl na židli, s hlavou skloněnou, díval se k podlaze a uvažoval o troskách své kariéry.

46.

Jasného nedělního rána jsme vzali Perlu na Harvardský stadion, aby se proběhla. Seděli jsme v první řadě hlediště, zatímco Perla křižovala fotbalovou plochu a honila se za ptáky. Její tělo se celé protáhlo, jak je s vervou stíhala po poli, na němž už po generace zápolili studenti Harvardu.

„Tvoje jméno bylo dneska ráno v novinách,“ hlásila mi Susan. Měla na sobě černorůžový oblek a její vlasy zářily ve slunci.

„Doufám, žes ten článek vystřihla a připjala ho na lednici.“

„Většinou psali o obžalobě senátora Strattona. Zmínili se i o Farrellovi.“

Perla vystopovala hejno holubů a přešla do nízkého plížení. Čím víc se k nim blížila, tím se sunula pomaleji, až nakonec ptáky vyplašila.

„Byla to jeho práce,“ vysvětlil jsem jí. „A odvedl ji v dost těžký situaci.“

„Jak ti je?“ zeptala se Susan. „I ty jsi udělal kus práce.“

„Ne dost,“ odpověděl jsem.

„Máš starost o Trippovi?“ ptala se znovu.

„Ty bys ji neměla?“

„Jo, do určitý míry,“ přiznala. „Přeci jsi je do toho nedostal ty. Ukázals jim jenom, v čem doteď žili.“

„Jo. Odkryl jsem poklici,“ přitakal jsem.

Susan přikývla. „Někdo to udělat musel. Kdyby to šlo jemnějším způsobem, bylo by to lepší. Ale nešlo to jinak.“

Pokýval jsem hlavou.

Perla se vrátila z lovu a odpočívala u nás s tlamou otevřenou a jazykem vyplazeným.

„Doktor Faye je známej a zkušenej terapeut,“ poznamenala Susan.

Znovu jsem přikývl.

Susan si opřela tvář o mé rameno.

„A ty jsi docela roztomilej,“ dodala.

„Zní to trochu jako útěcha,“ podotkl jsem.

Nasadil jsem Perle vodítko. Susan mě vzala za ruku a pomalu jsme se loudali zpátky přes harvardský atletický komplex k Larz Andersenově mostu. Na přechodu svítila červená. Zastavili jsme se.

„Co budeš dělat s tou vraždou?“ zeptala se Susan.

„Tenkrát, když se mi Jefferson přiznal,“ odpověděl jsem, „leželo kolem nás šest psů.“

Na semaforu blikla zelená. Přecházeli jsme.

„Myslím, že je nechám v klidu dožít.“